NESOUHLASÍME S VRÁCENÍM MAJETKU CÍRKVÍM!!

Nejde o restituce

Ve skutečnosti ani z právního hlediska nejde o restituce, tedy o návrat k předchozímu stavu, který existoval před tvrzenou újmou. Pokud by cílem těchto opatření mělo být obnovení (částečné nebo úplné) stavu před únorem 1948, musel by se majetek užívaný katolickou církví stát znovu majetkem veřejným a také k veřejným účelům používaným a stát by hospodaření s ním musel kontrolovat, jak tomu bylo v době monarchie i republiky do nastolení tzv. diktatury proletariátu. Nejde o odstranění křivd způsobených dřívějším režimem. Katolická církev má také získat majetek nebo náhradu za něj, který jí nepatřil v době republiky ani před zahájením 1. pozemkové reformy. Nejde o opatření odpovídající standardům a historickému vývoji v Evropě. Navrhovatelé to ostatně připouštějí, když tvrdí, že je to plně věcí českého práva, nikoliv práva evropského. Připravovaná právní úprava však má otevřít možnost, aby český stát byl na základě tohoto zákona před evropskými orgány znovu poháněn k odpovědnosti za tvrzené neplnění vlastních zákonů a smluv, jako se to stává v jiných restitučních případech, kdy je namítána nerovnost v zacházení s různými subjekty.

Katolická církev jako celek neměla ve vnitrostátním právu právní subjektivitu, měly ji jen její složky v hranicích státu. Majetek držela jako pozůstatek feudalismu a získávala jej jako subjekt moci z veřejných zdrojů a také v důsledku konfiskací, nátlaku na jednotlivce, působením inkvizice apod. Veřejným potřebám měl tento majetek sloužit po josefínských reformách. Nekatolická náboženská sdružení a církve měly naopak jen malý nemovitý majetek a byly subjekty soukromého práva. Jejich majetek vesměs pocházel z darů a finančních příspěvků příslušníků těchto sdružení., nikoliv z prostředků veřejných.

Představitelé katolické církve i vlády prohlašují, že uvedené majetkové přesuny nejsou žádnou milostí, ale nastolením spravedlnosti. Pro koho však mají být takové převody a náhrady za velká latifundia, o nichž bylo rozhodnuto po r. 1918, spravedlivé? Jistě ne pro vyznavače Nového zákona, kde se uvádí: "Nemůžete sloužit Bohu a mamonu" (Matouš 6.24).

Veřejný majetek užívaný subjekty katolické církve

Právnickými osobami veřejného práva byly různé součásti katolické církve, jako biskupství, farnosti, řády apod. V nedávné době (např., v petičním výboru Poslanecké sněmovny) prohlašovali představitelé katolické církve, že ani Biskupská konference a její předseda nemohou jednat za takové subjekty jako jsou řády a řehole. Nemohou tedy ani zavazovat smlouvou tyto subjekty.

Majetek subjektů katolické církve požíval také veřejnoprávní ochrany. Zájmy subjektů katolické církve hájila v soudních sporech finanční prokuratura státu. Nejvyšší správní soud rozhodoval např. o kompetencích prokuratury v případě soudních sporů při provádění pozemkové reformy, kdy by na obou stranách vystupoval tento představitel státu. Jen v případech majetkových dispozic s hodnotami nepatrnými mohly církevní subjekty s tímto majetkem volně disponovat, jinak jen se souhlasem státu.

Základem právní úpravy postavení katolické církve do tzv. církevních zákonů z r. 1949 byl zákon č. 50/1874 ŘZ. Z privilegované veřejné korporace do této právní úpravy v období diktatury proletariátu se stala soukromá právnická osoba. Soukromé vlastnictví bylo v té době diskriminováno a diskriminováni byli i věřící občané vzdor opačným ústavním formulacím. Tvrdými zásahy byly postiženy zejména řády a trestní i administrativní represe postihla církevní představitele.

Důvodová zpráva tvrdí, že 60 let byly církve a náboženské společnosti závislé finančně na státu, což má zákon změnit. Ani to není pravda.

Již do úpravy z r. 1949 stát financoval některé potřeby církví včetně katolické církve také tzv. kongruovými předpisy. Veškerá právní úprava týkající se katolické církve vycházela z toho, že státu patří spolurozhodování jak o majetkových, tak o personálních otázkách církve. Znovu to bylo potvrzeno ve smlouvě mezi vládou a Vatikánem nazvané Modus vivendi z r. 1928, která řešila práva státu při obsazování vedoucích funkcí v katolické hierarchii a v čl. II vytvořením dvou komisí také spory o některých majetkových otázkách.
V důvodové zprávě k zákonu č. 50 z r. 1874 se postavení katolické církve výslovně označuje jako "postavení privilegované veřejné korporace".K obsahu tohoto pojmu v oblasti majetkové se mimo jiné uvádělo, že jde o "zvláštní státní péči o církevní jmění a o účast úřadů při nejdůležitějších záležitostech jeho správy". Zároveň se uvádělo, že "stát nemůže církvi ve státě působící přiznat stejné postavení jako má sám, dokonce snad nějakou svrchovanost". Zákon tehdy odmítl přiznat katolické církvi "postavení privátní korporace", jež by mohla znamenat volnou dispozici s majetkem.

To má změnit tento zákon spojený s převodem obrovského nemovitého majetku na katolickou církev, jejíž hospodaření má v podmínkách volného trhu být naopak podporováno pravidelnými dotacemi ze státního rozpočtu. Katolická církev se má stát privilegovaným soukromoprávním subjektem v takovém systému, což sotva obstojí před právem EU.

Představu, že stát a katolická církev mají každý svou suverenitu, jež jsou souměřitelné a mohou uzavírat navzájem vnitrostátní smlouvy, rázně zamítl také Nejvyšší správní soud např. svým rozhodnutím z 10.1.1923, když odmítl ve vztahu ke katolické církvi uznávat předpisy tzv. práva církevního, neboť stát z podstaty suverenity nemůže dopustit, "aby pro obor státní bylo něco jiného právem, než co stát sám svými normami za právo pro všechny platné prohlásí nebo uzná". Ani tento právní názor nevybočoval z předchozího práva a praxe monarchie, která např. vypověděla konkordát s Vatikánem poté a z toho důvodu, že I. Vatikánský koncil prohlásil neomylnost papeže. Zákon č. 50 z r 1874 reagoval i na vypovězení tohoto konkordátu.


Ačkoliv navrhovaný zákon se hlásí k restitučním principům, o obsahu a vývoji tohoto dříve platného stavu se nezmiňuje a předstírá, že katolická církev dříve neomezeně disponovala majetkem soukromým, který jí byl odebrán. Nezmiňuje se ani o obsahu Modu vivendi a suverenitu státu svým pojetím omezuje.

Ke skutečné "privatizaci" některého majetku katolické církve došlo až v socialistické etapě státu, kdy pojem veřejné vlastnictví byl zrušen a soukromé vlastnictví se jen připouštělo, jak to bylo posléze upraveno v hospodářském zákoníku. I za tohoto stavu si však stát ponechal právo dozoru nad tímto majetkem. Náhradou za zestátněný majetek mělo být plné placení výdajů církví a dalších náboženských společností, dříve řešených také kongruovým zákonem.


O dispozicích s majetkem katolické církve

Ideologické zdůvodňování tzv. církevních restitucí sloganem "co komunisté ukradli, musí být vráceno", při pozorném čtení návrh zákona vyvrací. Majetek se nemá vydávat původnímu veřejnoprávnímu subjektu a nemá sloužit veřejnoprávním účelům. Katolické církvi má být tímto zákonem odevzdán také další majetek, např. majetek Náboženské matice (§ 2 zákona), jež byla založena Josefem II. jako veřejný fond a spravována jako subjekt veřejného práva orgány státu. I majetek Náboženské matice byl tehdy zastupován finanční prokuraturou, např. podle zákona č. 97/1933 Sb. Církvi se má uhradit nebo údajně "vrátit" majetek vyvlastněný podle zákona č. 142/1947 Sb. o revizi 1. pozemkové reformy. O tomto zákonu rozhodly i nekomunistické strany. Do majetkové podstaty započítané do tohoto náhradového opatření se zahrnuje i majetek rozdělený podle 1. pozemkové reformy z r. 1918 a 1919. Vyplývá to z porovnání rozsahu majetku, uvedeného v důvodové zprávě k tomuto zákonu a podle "aproximativního odhadu" arcibiskupa Berana z února 1948, uveřejněném v publikaci Církevní komise ÚV KSČ 1949 – 1951, (Edice dokumentů, nakladatelství Doplněk, 1994, ÚSD AV ČR, str. 105 a násl.) Podle arcibiskupa Berana bylo před pozemkovou reformou (z r. 1918 – 1919) v Čechách a na Moravě církevní půdy zemědělské cca 50.000 ha, lesní půdy cca 150.000 ha, drobné zemědělské a lesní půdy farní a kostelní cca 10.000 ha. Pozemkové reformě podléhalo cca 200.000 ha.Podle tohoto dokumentu v důsledku 1. pozemkové reformy ubylo cca 30.000 ha zemědělské půdy a cca 10.000 ha lesní půdy. Předkladatelé tvrdí, že podle zákona z r. 1947 nedošlo k vyplacení finančního odškodnění církvi z tohoto titulu. Uvedená edice dokumentů uvádí něco jiného. Mezi příjmy arcibiskupství olomouckého ze zprávy Ministerstva zemědělství v dubnu r. 1949 se uvádí získání 20 mil. Kčs jako náhrada v souvislosti s touto revizí pozemkové reformy. Rovněž uváděná cena v navrhovaném zákoně je sporná. Logická by byla cena z doby převedení na stát, arcibiskup Beran s odkazem na zákon o revizi pozemkové reformy vycházel z ceny z r. 1914.

V tabulce č. 4 důvodové zprávy ohledně základu pro poskytování náhrady k tomuto zákonu se ale uvádí, že zemědělské půdy bylo 72.202 ha, lesní půdy 181.326 ha, vodní plochy 3.611 ha, ostatní plochy 3.894 ha a dále plochy zastavené a další nemovitosti.
V tabulce 5 důvodová zpráva uvádí, že Lesy České republiky evidovaly k 20.2.2011 ve své správě 151.177 ha původního majetku církve a náboženských společností, tedy více než podle arcibiskupa Berana církvi patřilo před 1. pozemkovou reformou, a to včetně půdy, na kterou se pozemková reforma nevztahovala. Z toho vyplývá, že vláda navyšuje ve svém návrhu tento majetek katolické církve, neboť nepředpokládám, že by údaj arcibiskupa Berana byl výrazně nepravdivý.

Není ostatně bez zajímavosti, pokud jde o předání lesní půdy ocitovat stanovisko prof. Karla Engliše, významného národohospodáře a pravicového politika, proslovené na sjezdu Národně demokratické strany v r. 1919, kde doporučoval jen "sespolečniti vlastnictví…, kde jest eminentní zájem národa, aby spravovány byly v zájmu celku a ne v zájmu jednotlivce, jako jest u lesů, na nichž nám záleží, poněvadž mají význam klimatický a jiný, jako jest to u dolů a jiných pramenů přirozeného bohatství, jako jest to také u průmyslu, pokud jest úplně monopolistický…".Englišovy názory a jeho postoje byly trvale protikladné názorům socialistickým nebo dokonce komunistickým. Zájem státu na hospodaření s lesy odpovídá myšlence o obecném zájmu, daném důvody ekologickými. Nejsou dnes méně naléhavé, než v době Englišově.

Zákon má nést název "O majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi"

Návrh zákona vyvolal značný odpor ve společnosti. Argumenty jeho předkladatelů a obhájců jsou v řadě směrů nepravdivé nebo hrubě zkreslující. Někteří občané a občanské iniciativy podali na odpovědné vládní činitele v souvislosti s tímto zákonem trestní oznámení pro závažné delikty ohrožující stát i majetkové zájmy občanů. V době, kdy jsou realizována nebo vládou připravována opatření, která postihují především chudé a střední vrstvy, důchodce, zdravotně postižené, rodiny s dětmi, studenty apod., mají být řadou dlouhotrvajících opatření ze státního rozpočtu poskytovány značné částky sdružením, která proklamují, že mají o osud těchto sociálních skupin starost. Jejich proklamace se proto stávají nevěrohodné. Podstatně se zmenší také majetek státu, z jehož výnosu mohou být uvedené potřeby hrazeny.

Předkladatelé tvrdí, že nemohou přesně určit rozsah majetku, který se má vydávat. Nehodlají to však před přijetím zákona učinit, ani nic měnit na vyplácených částkách, určených těmto náboženským sdružením. Takto skutečností neovlivnitelný rozsah údajně nahrazovaného majetku katolické církve je značně vyšší, než uváděl arcibiskup Beran v r. 1948 v souvislosti s revizí 1. pozemkové reformy. Tehdy se také uskutečňoval soupis tohoto majetku za účasti církve. Zákon tak otevírá prostor opětným soudním sporům.

Prohlašovaným cílem těchto majetkových opatření je budoucí odluka církví od státu. Neexistuje však žádný doklad o tom, že by mezi tímto darem a odlukou byl nějaký vztah a že takového cíle bude dosaženo.
Zkušenosti ze států střední a východní Evropy, které takové opatření provedly, svědčí o opaku. Církve tam nadále požadují od státu příspěvky na opravu církevních budov jako kulturních památek. Předkladatelé neuvádějí žádný stát západní Evropy nebo amerického kontinentu, kde by se uskutečnila odluka cestou, kterou má jít navrhovaný zákon. Zřejmě by jej nenalezli.
Po dobu 17 let bude stát pokračovat v platbách pro potřeby církví jako dosud a zároveň po dobu 30 let budou získávat další "finanční náhrady", které jen u římsko-katolické církve činí mimo inflační doložky a dalších částek 47 miliard 200 milionů korun a dále blíže neurčené množství nemovitostí. Pro takový zásah do tradičního státního nebo veřejného majetku není žádný ústavní základ.


Václav Pavlíček; profesor Právnické fakulty UK

ThLic. Dominiku kardinálu Dukovi občanským jménem Jaroslavu Dukovi.

Ze zločinů katolické církve:

Zločiny papežů

Kdo jiný by měl být vzorem morálního a ctnostného chování, když ne papež. I mezi nimi se však našli jedinci, páchající zrůdnosti a zločiny. Poslali tak vzkaz řadovým věřícím: Nebojte se boha, ani my se ho nebojíme.

Štěpán VI.

Svolal do Říma synod, dal vykopat mrtvolu svého předchůdce, papeže Formosy, obléci ji do papežského ornátu a přivázat ji v Lateránu na trůn. Pak ji tři dny soudili. Mrtvý papež Formosus byl prohlášen vinným, pak byl vláčen ulicemi Říma nakonec vhozen do Tiberu.

Sergius III.

Dal chladnokrevně zavraždit své předchůdce, Benedikta IV. a Lva V. a spolu s nimi i několik nepřátelských kardinálů.

Jan XII.

Pijan, smilník, nadutý tyran, rozhazoval peníze kuplířům a děvkám, obžalovaný z vraždy, křivopřísežnictví, hanobení chrámu, krvesmilstva s vlastními příbuznými a se dvěma vlastními sestrami. Byl zabit manželem své milenky.

Benedikt IX.

Podle slov jeho nástupce se život papeže Benedikta skládal z loupeží, vražd a neřestí. Ze strachu před svým zavražděním opustil Řím, rozhodl se, že se ožení, prodal papežskou tiáru za 1 500 liber ve zlatě, aby nebyl chudým ženichem. Údajně dal otrávit papeže Klimenta II.

Řehoř VII.

Vedl spory s králem Jindřichem IV., dal ho do klatby, povolal do Říma normanské vojsko, které bestiálním způsobem Řím vyplenilo, povraždilo nevinné, znásilňovalo ženy a masakrovalo děti. Za tento masakr nese plnou zodpovědnost.

Kliment VII.

Ještě jako kardinál si vysloužil přezdívku „Kat z Ceseny“, když dal povraždit 4 000 obyvatel tohoto města kvůli povstání proti francouzským okupantům.

Urban VI.

Dal v roce 1385 uvěznit šest kardinálů v hluboké nádrži, kde byli na příkaz papeže krutě mučeni. Později z nich nechal pět zabít.

Bonifác IX.

Za jeho pontifikátu se hnací silou staly peníze. Každý církevní úřad měl stanovenou peněžní hodnotu, za každý prosebný list si dával papež platit.

Inocenc VIII.

V roce 1484 vyhlásil svou bulu Malleus maleficarum, neboli Kladivo na čarodějnice, kterou vypracovali dva němečtí mniši a která měla na svědomí statisíce mučených a zavražděných.

Alexandr VI.

Měl se svou milenkou Vanozzou de Cattanei čtyři děti, které obdaroval poctami a prebendami. Měl další milenku, Giuliu Farnese, se kterou měl dvě děti. Byl proslulý prodejem kardinálských postů, likvidací svých odpůrců a neřestným životem. Byl otráven kardinálem Adrianem Cornetem da Castellesi.

Julius II.

Byl nazýván „Hrozný“, dal v Římě pověsit tisíce zlodějů a pobudů. Jeho největší zálibou bylo válčení. Bojoval proti francouzskému králi Ludvíku XII.

Lev X.

Byl proslulý obchodováním s církevními úřady, odpustky, desátky, obíral nekřesťansky poutníky do Říma, zaměstnával hordu poradců, kteří objevovali nové zdroje peněz. Přesto po sobě zanechal díky svému rozmařilému způsobu života horu dluhů.

Pavel IV.

Byl nemilosrdný pronásledovatel kacířů. Podle jeho názoru si inkvizice počínala příliš mdle. Vinou jeho nelidské přísnosti nabyla inkvizice strašné pověsti. Nikde na světě nebyly vynášeny strašnější a hroznější rozsudky.
Je znám jeho výrok: „Kdyby můj vlastní otec byl kacíř, vlastnoručně bych snášel dříví, abych ho mohl dát upálit.“ Tomuto papeži vděčí církev za seznam zakázaných děl a spisů.

Pius XII.

Byl tichým podporovatelem nacismu a s tím spojeným vražděním židů. Nevyslovil otevřený nesouhlas, naopak poslal Hitlerovi blahopřání ke zvolení kancléřem. Jeho postoj k Německu asi nejlépe vyjadřuje tento text: "Vždy jsme milovali Německo, kde jsme mohli strávit léta svého života, a milujeme je teď mnohem víc. Radujeme se z velikosti, rozmachu a blahobytu Německa, a bylo by špatné tvrdit, že si nepřejeme vzkvétající, velké a silné Německo." Vatikánskou banku I.O.R. založil v roce 1942, v době vrcholícího holocaustu.
Chorvatský masový vrah Pavelić informoval papeže o svých krvavých čistkách v koncentračním táboře Jasenovac. Od všech spojeneckých vlád přicházely papeži protestní dopisy. Mlčel ke všemu, i k zatýkání židů v Itálii, i když byl vystaven naléhání ze všech stran.
Zobrazit/skrýt komentář | Zobrazit/skrýt větev | Zobrazit vše | Skrýt vše
Re: Katolická církev není nepřítelem českého národa. Právě naopak
(Znabog, 21.9.2012 18:25:08) Odpovědět

V seznamu ještě chybí
Jan XXIII (Baldassare Cossa)námořní lupič, smilník a sodomita, sesazený kostnickým koncilem. Jeho jméno a pořadové číslo převzal v roce 1958 Angelo Giuseppe Roncalli, jemuž pro změnu nemohou přijít na jméno erckatolíci.

Byl nemilosrdný pronásledovatel kacířů. Podle jeho názoru si inkvizice počínala příliš mdle. Vinou jeho nelidské přísnosti nabyla inkvizice strašné pověsti. Nikde na světě nebyly vynášeny strašnější a hroznější rozsudky.
Je znám jeho výrok: „Kdyby můj vlastní otec byl kacíř, vlastnoručně bych snášel dříví, abych ho mohl dát upálit.“ Tomuto papeži vděčí církev za seznam zakázaných děl a spisů.


Synoda mrtvých (897), latinsky Synodus horrenda, je jedním z vrcholů úpadku papežství v jeho temném období (891–1049), k níž došlo na popud Štěpána VI.

Po smrti Bonifáce VI. dosadil na papežský stolec Lambert ze Spoleta Štěpána VI., který vzápětí svolal nechvalně známou synodu mrtvých.
Štěpán VI. (896–897) nechal vykopat mrtvolu svého předchůdce Formosa (891–896). Mrtvola stará devět měsíců byla oblečena do slavnostního papežského oděvu, posazena na trůn a takto souzena. Na otázky za něj odpovídal děkan.

Mrtvý Formosus byl sesazen, jeho administrativní rozhodnutí i svěcení byla prohlášena za neplatné a prsty jimž žehnal, useknuty. Pak byla Formosova mrtvola smýkána ulicemi a hozena do řeky Tibery.
Papež Štěpán VI. se však z výsledků procesu dlouho netěšil. Lid v následném zřícení baziliky sv. Jana v Lateránu spatřoval trest za zohavení mrtvoly. Štěpán VI. byl zajat svými odpůrci a uškrcen.
Období teroru skončilo po vraždách, které inicioval papež Sergius III. (904–911), otec levobočka a budoucího papeže Jana XI. (931–935).

------------------------------

Totéž podrobněji:

Mrtvý papež přijde o prsty i hlavu

Mrtvola: Formosus
Postavení: papež
Léta života: asi 816–896
Doba zhanobení: leden 897 a 906
Pachatel: papežové Štěpán VI. († 897) a Sergius III. (?–911)
Motiv činu: Štěpán se chce odvděčit svému chlebodárci a Sergius jde v jeho stopách.

Než 75letý Formosus usedne na papežský stolec, má na svém kontě hodně dobrodružný život. Jako biskup působí v Portu jižně od Říma a ve službách několika papežů vede řadu diplomatických misí. Ve věčném městě totiž právě kvasí půtky dvou znesvářených stran – progermánské, jež straní vladařům Východofrancké říše, a profrancké, která se přiklání k Západofrancké říši.

Život jako na houpačce
Formosus ještě roku 875 projednává se zakladatelem a prvním králem Západofrancké říše Karlem II. Holým (823–877) z dynastie Karlovců jeho císařskou korunovaci. Pak ale upadá v nemilost. „Má v tom puči taky prsty! To si nenechám líbit,“ zlobí se o rok později papež Jan VIII. (†882), proti němuž bylo spiknutí namířeno. Formosa zbavuje jeho úřadu. Zpátky do sedla se tak protřelý církevní hodnostář dostává až o pár let později, když na Petrově stolci sedí už papež Marinus I. (†884). Formosus se stává jeho poradcem a těší se jeho plné důvěře.

Svatý otec volá o pomoc
Římem se 6. října 891 nesou oslavné chorály. Sám Formosus byl právě zvolen novým papežem. Jeho volba proběhla sice bez problémů, ale politická situace ve městě se mění. Část kléru straní italskému vzdorokráli Widovi ze Spoleta (†894), jemuž není nový papež příliš nakloněn. Po Widově smrti ale jeho vdova donutí Formosa, aby korunoval jeho syna Lamberta (asi 875–898) císařem. Moc Spoletských stoupá tak, že se papež cítí ohrožen a obrací se s žádostí o pomoc na východofranckého panovníka Arnulfa Korutanského (asi 850–899). Ten skutečně vytáhne do Itálie a papeže osvobozuje z područí mocného rodu. Za odměnu dostává 22. února 896 korunu římského císaře.

Hledá se správný kůň
Jakmile Arnulf vytáhne paty z Říma, papež se ale opět stává terčem nenávisti nacionalistické kliky. Ta ho s největší pravděpodobností otráví. Lambert se jen tak nevzdává a chce potvrdit svou roli římského císaře. Když Formosův nástupce Bonifác VI. (†896) po několika měsících umírá, Lambert dosazuje na jeho místo svého koně – Štěpána VI. A ten už umí být vděčný.

Oběť bizarní hry
„Svolám synodu mrtvých (latinsky synodus horrenda – pozn. red.),“ napadá Štěpána. Nechává proto exhumovat teprve devět měsíců pohřbené tělo Formosy a přepraví je, oblečené do slavnostního roucha, k soudu. Zde má být zesnulý Svatý otec souzen za křivou přísahu a údajné zlovolné obsazení papežského stolce. „Cítím se vinen,“ odpovídá na otázky za notně se rozkládající ostatky předchozího papeže přizvaný děkan. Formosus je sesazen a jeho rozhodnutí a počiny jsou prohlášeny za neplatné.
Odsouzením mrtvoly však bizarní divadlo ještě nekončí. Mrtvole jsou useknuty prsty, kterými nejvyšší představitel křesťanů za svého života žehnal. Pak je nebohé tělo vláčeno ulicemi města a hozeno do Tibery. Formosovi příznivci je naštěstí vyloví a pohřbí. Zato Štěpán si radosti ze zosnovaného procesu dlouho neužije. Když se zřítí bazilika sv. Jana z Lateránu, lidé dávají vinu jemu. „Je to trest za to, jak zohavil Formosovu mrtvolu,“ volají. Rozlícení odpůrci Štěpána zajmou a uškrtí ho.

Hrůzné repete
Děsivé hře však ještě není konec. Další papež Sergius III., který je příznivcem zavražděného Štěpána, se během svého pontifikátu rozhodne vyjmout Formosovo tělo z hrobu podruhé. Deset let od jeho smrti, tedy roku 906, nechává kostře setnout hlavu, useknout tři zbylé prsty z ruky, kterou Formosus rozdával svá požehnání. Všechny části ostatků znovu putují do Tibery. V řece se však bezhlavá kostra zachytává do sítě rybáře, který ji vyzdvihne a předá k druhému uložení do hrobu.