NESOUHLASÍME S VRÁCENÍM MAJETKU CÍRKVÍM!!

Nejde o restituce

Ve skutečnosti ani z právního hlediska nejde o restituce, tedy o návrat k předchozímu stavu, který existoval před tvrzenou újmou. Pokud by cílem těchto opatření mělo být obnovení (částečné nebo úplné) stavu před únorem 1948, musel by se majetek užívaný katolickou církví stát znovu majetkem veřejným a také k veřejným účelům používaným a stát by hospodaření s ním musel kontrolovat, jak tomu bylo v době monarchie i republiky do nastolení tzv. diktatury proletariátu. Nejde o odstranění křivd způsobených dřívějším režimem. Katolická církev má také získat majetek nebo náhradu za něj, který jí nepatřil v době republiky ani před zahájením 1. pozemkové reformy. Nejde o opatření odpovídající standardům a historickému vývoji v Evropě. Navrhovatelé to ostatně připouštějí, když tvrdí, že je to plně věcí českého práva, nikoliv práva evropského. Připravovaná právní úprava však má otevřít možnost, aby český stát byl na základě tohoto zákona před evropskými orgány znovu poháněn k odpovědnosti za tvrzené neplnění vlastních zákonů a smluv, jako se to stává v jiných restitučních případech, kdy je namítána nerovnost v zacházení s různými subjekty.

Katolická církev jako celek neměla ve vnitrostátním právu právní subjektivitu, měly ji jen její složky v hranicích státu. Majetek držela jako pozůstatek feudalismu a získávala jej jako subjekt moci z veřejných zdrojů a také v důsledku konfiskací, nátlaku na jednotlivce, působením inkvizice apod. Veřejným potřebám měl tento majetek sloužit po josefínských reformách. Nekatolická náboženská sdružení a církve měly naopak jen malý nemovitý majetek a byly subjekty soukromého práva. Jejich majetek vesměs pocházel z darů a finančních příspěvků příslušníků těchto sdružení., nikoliv z prostředků veřejných.

Představitelé katolické církve i vlády prohlašují, že uvedené majetkové přesuny nejsou žádnou milostí, ale nastolením spravedlnosti. Pro koho však mají být takové převody a náhrady za velká latifundia, o nichž bylo rozhodnuto po r. 1918, spravedlivé? Jistě ne pro vyznavače Nového zákona, kde se uvádí: "Nemůžete sloužit Bohu a mamonu" (Matouš 6.24).

Veřejný majetek užívaný subjekty katolické církve

Právnickými osobami veřejného práva byly různé součásti katolické církve, jako biskupství, farnosti, řády apod. V nedávné době (např., v petičním výboru Poslanecké sněmovny) prohlašovali představitelé katolické církve, že ani Biskupská konference a její předseda nemohou jednat za takové subjekty jako jsou řády a řehole. Nemohou tedy ani zavazovat smlouvou tyto subjekty.

Majetek subjektů katolické církve požíval také veřejnoprávní ochrany. Zájmy subjektů katolické církve hájila v soudních sporech finanční prokuratura státu. Nejvyšší správní soud rozhodoval např. o kompetencích prokuratury v případě soudních sporů při provádění pozemkové reformy, kdy by na obou stranách vystupoval tento představitel státu. Jen v případech majetkových dispozic s hodnotami nepatrnými mohly církevní subjekty s tímto majetkem volně disponovat, jinak jen se souhlasem státu.

Základem právní úpravy postavení katolické církve do tzv. církevních zákonů z r. 1949 byl zákon č. 50/1874 ŘZ. Z privilegované veřejné korporace do této právní úpravy v období diktatury proletariátu se stala soukromá právnická osoba. Soukromé vlastnictví bylo v té době diskriminováno a diskriminováni byli i věřící občané vzdor opačným ústavním formulacím. Tvrdými zásahy byly postiženy zejména řády a trestní i administrativní represe postihla církevní představitele.

Důvodová zpráva tvrdí, že 60 let byly církve a náboženské společnosti závislé finančně na státu, což má zákon změnit. Ani to není pravda.

Již do úpravy z r. 1949 stát financoval některé potřeby církví včetně katolické církve také tzv. kongruovými předpisy. Veškerá právní úprava týkající se katolické církve vycházela z toho, že státu patří spolurozhodování jak o majetkových, tak o personálních otázkách církve. Znovu to bylo potvrzeno ve smlouvě mezi vládou a Vatikánem nazvané Modus vivendi z r. 1928, která řešila práva státu při obsazování vedoucích funkcí v katolické hierarchii a v čl. II vytvořením dvou komisí také spory o některých majetkových otázkách.
V důvodové zprávě k zákonu č. 50 z r. 1874 se postavení katolické církve výslovně označuje jako "postavení privilegované veřejné korporace".K obsahu tohoto pojmu v oblasti majetkové se mimo jiné uvádělo, že jde o "zvláštní státní péči o církevní jmění a o účast úřadů při nejdůležitějších záležitostech jeho správy". Zároveň se uvádělo, že "stát nemůže církvi ve státě působící přiznat stejné postavení jako má sám, dokonce snad nějakou svrchovanost". Zákon tehdy odmítl přiznat katolické církvi "postavení privátní korporace", jež by mohla znamenat volnou dispozici s majetkem.

To má změnit tento zákon spojený s převodem obrovského nemovitého majetku na katolickou církev, jejíž hospodaření má v podmínkách volného trhu být naopak podporováno pravidelnými dotacemi ze státního rozpočtu. Katolická církev se má stát privilegovaným soukromoprávním subjektem v takovém systému, což sotva obstojí před právem EU.

Představu, že stát a katolická církev mají každý svou suverenitu, jež jsou souměřitelné a mohou uzavírat navzájem vnitrostátní smlouvy, rázně zamítl také Nejvyšší správní soud např. svým rozhodnutím z 10.1.1923, když odmítl ve vztahu ke katolické církvi uznávat předpisy tzv. práva církevního, neboť stát z podstaty suverenity nemůže dopustit, "aby pro obor státní bylo něco jiného právem, než co stát sám svými normami za právo pro všechny platné prohlásí nebo uzná". Ani tento právní názor nevybočoval z předchozího práva a praxe monarchie, která např. vypověděla konkordát s Vatikánem poté a z toho důvodu, že I. Vatikánský koncil prohlásil neomylnost papeže. Zákon č. 50 z r 1874 reagoval i na vypovězení tohoto konkordátu.


Ačkoliv navrhovaný zákon se hlásí k restitučním principům, o obsahu a vývoji tohoto dříve platného stavu se nezmiňuje a předstírá, že katolická církev dříve neomezeně disponovala majetkem soukromým, který jí byl odebrán. Nezmiňuje se ani o obsahu Modu vivendi a suverenitu státu svým pojetím omezuje.

Ke skutečné "privatizaci" některého majetku katolické církve došlo až v socialistické etapě státu, kdy pojem veřejné vlastnictví byl zrušen a soukromé vlastnictví se jen připouštělo, jak to bylo posléze upraveno v hospodářském zákoníku. I za tohoto stavu si však stát ponechal právo dozoru nad tímto majetkem. Náhradou za zestátněný majetek mělo být plné placení výdajů církví a dalších náboženských společností, dříve řešených také kongruovým zákonem.


O dispozicích s majetkem katolické církve

Ideologické zdůvodňování tzv. církevních restitucí sloganem "co komunisté ukradli, musí být vráceno", při pozorném čtení návrh zákona vyvrací. Majetek se nemá vydávat původnímu veřejnoprávnímu subjektu a nemá sloužit veřejnoprávním účelům. Katolické církvi má být tímto zákonem odevzdán také další majetek, např. majetek Náboženské matice (§ 2 zákona), jež byla založena Josefem II. jako veřejný fond a spravována jako subjekt veřejného práva orgány státu. I majetek Náboženské matice byl tehdy zastupován finanční prokuraturou, např. podle zákona č. 97/1933 Sb. Církvi se má uhradit nebo údajně "vrátit" majetek vyvlastněný podle zákona č. 142/1947 Sb. o revizi 1. pozemkové reformy. O tomto zákonu rozhodly i nekomunistické strany. Do majetkové podstaty započítané do tohoto náhradového opatření se zahrnuje i majetek rozdělený podle 1. pozemkové reformy z r. 1918 a 1919. Vyplývá to z porovnání rozsahu majetku, uvedeného v důvodové zprávě k tomuto zákonu a podle "aproximativního odhadu" arcibiskupa Berana z února 1948, uveřejněném v publikaci Církevní komise ÚV KSČ 1949 – 1951, (Edice dokumentů, nakladatelství Doplněk, 1994, ÚSD AV ČR, str. 105 a násl.) Podle arcibiskupa Berana bylo před pozemkovou reformou (z r. 1918 – 1919) v Čechách a na Moravě církevní půdy zemědělské cca 50.000 ha, lesní půdy cca 150.000 ha, drobné zemědělské a lesní půdy farní a kostelní cca 10.000 ha. Pozemkové reformě podléhalo cca 200.000 ha.Podle tohoto dokumentu v důsledku 1. pozemkové reformy ubylo cca 30.000 ha zemědělské půdy a cca 10.000 ha lesní půdy. Předkladatelé tvrdí, že podle zákona z r. 1947 nedošlo k vyplacení finančního odškodnění církvi z tohoto titulu. Uvedená edice dokumentů uvádí něco jiného. Mezi příjmy arcibiskupství olomouckého ze zprávy Ministerstva zemědělství v dubnu r. 1949 se uvádí získání 20 mil. Kčs jako náhrada v souvislosti s touto revizí pozemkové reformy. Rovněž uváděná cena v navrhovaném zákoně je sporná. Logická by byla cena z doby převedení na stát, arcibiskup Beran s odkazem na zákon o revizi pozemkové reformy vycházel z ceny z r. 1914.

V tabulce č. 4 důvodové zprávy ohledně základu pro poskytování náhrady k tomuto zákonu se ale uvádí, že zemědělské půdy bylo 72.202 ha, lesní půdy 181.326 ha, vodní plochy 3.611 ha, ostatní plochy 3.894 ha a dále plochy zastavené a další nemovitosti.
V tabulce 5 důvodová zpráva uvádí, že Lesy České republiky evidovaly k 20.2.2011 ve své správě 151.177 ha původního majetku církve a náboženských společností, tedy více než podle arcibiskupa Berana církvi patřilo před 1. pozemkovou reformou, a to včetně půdy, na kterou se pozemková reforma nevztahovala. Z toho vyplývá, že vláda navyšuje ve svém návrhu tento majetek katolické církve, neboť nepředpokládám, že by údaj arcibiskupa Berana byl výrazně nepravdivý.

Není ostatně bez zajímavosti, pokud jde o předání lesní půdy ocitovat stanovisko prof. Karla Engliše, významného národohospodáře a pravicového politika, proslovené na sjezdu Národně demokratické strany v r. 1919, kde doporučoval jen "sespolečniti vlastnictví…, kde jest eminentní zájem národa, aby spravovány byly v zájmu celku a ne v zájmu jednotlivce, jako jest u lesů, na nichž nám záleží, poněvadž mají význam klimatický a jiný, jako jest to u dolů a jiných pramenů přirozeného bohatství, jako jest to také u průmyslu, pokud jest úplně monopolistický…".Englišovy názory a jeho postoje byly trvale protikladné názorům socialistickým nebo dokonce komunistickým. Zájem státu na hospodaření s lesy odpovídá myšlence o obecném zájmu, daném důvody ekologickými. Nejsou dnes méně naléhavé, než v době Englišově.

Zákon má nést název "O majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi"

Návrh zákona vyvolal značný odpor ve společnosti. Argumenty jeho předkladatelů a obhájců jsou v řadě směrů nepravdivé nebo hrubě zkreslující. Někteří občané a občanské iniciativy podali na odpovědné vládní činitele v souvislosti s tímto zákonem trestní oznámení pro závažné delikty ohrožující stát i majetkové zájmy občanů. V době, kdy jsou realizována nebo vládou připravována opatření, která postihují především chudé a střední vrstvy, důchodce, zdravotně postižené, rodiny s dětmi, studenty apod., mají být řadou dlouhotrvajících opatření ze státního rozpočtu poskytovány značné částky sdružením, která proklamují, že mají o osud těchto sociálních skupin starost. Jejich proklamace se proto stávají nevěrohodné. Podstatně se zmenší také majetek státu, z jehož výnosu mohou být uvedené potřeby hrazeny.

Předkladatelé tvrdí, že nemohou přesně určit rozsah majetku, který se má vydávat. Nehodlají to však před přijetím zákona učinit, ani nic měnit na vyplácených částkách, určených těmto náboženským sdružením. Takto skutečností neovlivnitelný rozsah údajně nahrazovaného majetku katolické církve je značně vyšší, než uváděl arcibiskup Beran v r. 1948 v souvislosti s revizí 1. pozemkové reformy. Tehdy se také uskutečňoval soupis tohoto majetku za účasti církve. Zákon tak otevírá prostor opětným soudním sporům.

Prohlašovaným cílem těchto majetkových opatření je budoucí odluka církví od státu. Neexistuje však žádný doklad o tom, že by mezi tímto darem a odlukou byl nějaký vztah a že takového cíle bude dosaženo.
Zkušenosti ze států střední a východní Evropy, které takové opatření provedly, svědčí o opaku. Církve tam nadále požadují od státu příspěvky na opravu církevních budov jako kulturních památek. Předkladatelé neuvádějí žádný stát západní Evropy nebo amerického kontinentu, kde by se uskutečnila odluka cestou, kterou má jít navrhovaný zákon. Zřejmě by jej nenalezli.
Po dobu 17 let bude stát pokračovat v platbách pro potřeby církví jako dosud a zároveň po dobu 30 let budou získávat další "finanční náhrady", které jen u římsko-katolické církve činí mimo inflační doložky a dalších částek 47 miliard 200 milionů korun a dále blíže neurčené množství nemovitostí. Pro takový zásah do tradičního státního nebo veřejného majetku není žádný ústavní základ.


Václav Pavlíček; profesor Právnické fakulty UK