NESOUHLASÍME S VRÁCENÍM MAJETKU CÍRKVÍM!!

ThLic. Dominiku kardinálu Dukovi občanským jménem Jaroslavu Dukovi.

Ze zločinů katolické církve:

Zločiny papežů

Kdo jiný by měl být vzorem morálního a ctnostného chování, když ne papež. I mezi nimi se však našli jedinci, páchající zrůdnosti a zločiny. Poslali tak vzkaz řadovým věřícím: Nebojte se boha, ani my se ho nebojíme.

Štěpán VI.

Svolal do Říma synod, dal vykopat mrtvolu svého předchůdce, papeže Formosy, obléci ji do papežského ornátu a přivázat ji v Lateránu na trůn. Pak ji tři dny soudili. Mrtvý papež Formosus byl prohlášen vinným, pak byl vláčen ulicemi Říma nakonec vhozen do Tiberu.

Sergius III.

Dal chladnokrevně zavraždit své předchůdce, Benedikta IV. a Lva V. a spolu s nimi i několik nepřátelských kardinálů.

Jan XII.

Pijan, smilník, nadutý tyran, rozhazoval peníze kuplířům a děvkám, obžalovaný z vraždy, křivopřísežnictví, hanobení chrámu, krvesmilstva s vlastními příbuznými a se dvěma vlastními sestrami. Byl zabit manželem své milenky.

Benedikt IX.

Podle slov jeho nástupce se život papeže Benedikta skládal z loupeží, vražd a neřestí. Ze strachu před svým zavražděním opustil Řím, rozhodl se, že se ožení, prodal papežskou tiáru za 1 500 liber ve zlatě, aby nebyl chudým ženichem. Údajně dal otrávit papeže Klimenta II.

Řehoř VII.

Vedl spory s králem Jindřichem IV., dal ho do klatby, povolal do Říma normanské vojsko, které bestiálním způsobem Řím vyplenilo, povraždilo nevinné, znásilňovalo ženy a masakrovalo děti. Za tento masakr nese plnou zodpovědnost.

Kliment VII.

Ještě jako kardinál si vysloužil přezdívku „Kat z Ceseny“, když dal povraždit 4 000 obyvatel tohoto města kvůli povstání proti francouzským okupantům.

Urban VI.

Dal v roce 1385 uvěznit šest kardinálů v hluboké nádrži, kde byli na příkaz papeže krutě mučeni. Později z nich nechal pět zabít.

Bonifác IX.

Za jeho pontifikátu se hnací silou staly peníze. Každý církevní úřad měl stanovenou peněžní hodnotu, za každý prosebný list si dával papež platit.

Inocenc VIII.

V roce 1484 vyhlásil svou bulu Malleus maleficarum, neboli Kladivo na čarodějnice, kterou vypracovali dva němečtí mniši a která měla na svědomí statisíce mučených a zavražděných.

Alexandr VI.

Měl se svou milenkou Vanozzou de Cattanei čtyři děti, které obdaroval poctami a prebendami. Měl další milenku, Giuliu Farnese, se kterou měl dvě děti. Byl proslulý prodejem kardinálských postů, likvidací svých odpůrců a neřestným životem. Byl otráven kardinálem Adrianem Cornetem da Castellesi.

Julius II.

Byl nazýván „Hrozný“, dal v Římě pověsit tisíce zlodějů a pobudů. Jeho největší zálibou bylo válčení. Bojoval proti francouzskému králi Ludvíku XII.

Lev X.

Byl proslulý obchodováním s církevními úřady, odpustky, desátky, obíral nekřesťansky poutníky do Říma, zaměstnával hordu poradců, kteří objevovali nové zdroje peněz. Přesto po sobě zanechal díky svému rozmařilému způsobu života horu dluhů.

Pavel IV.

Byl nemilosrdný pronásledovatel kacířů. Podle jeho názoru si inkvizice počínala příliš mdle. Vinou jeho nelidské přísnosti nabyla inkvizice strašné pověsti. Nikde na světě nebyly vynášeny strašnější a hroznější rozsudky.
Je znám jeho výrok: „Kdyby můj vlastní otec byl kacíř, vlastnoručně bych snášel dříví, abych ho mohl dát upálit.“ Tomuto papeži vděčí církev za seznam zakázaných děl a spisů.

Pius XII.

Byl tichým podporovatelem nacismu a s tím spojeným vražděním židů. Nevyslovil otevřený nesouhlas, naopak poslal Hitlerovi blahopřání ke zvolení kancléřem. Jeho postoj k Německu asi nejlépe vyjadřuje tento text: "Vždy jsme milovali Německo, kde jsme mohli strávit léta svého života, a milujeme je teď mnohem víc. Radujeme se z velikosti, rozmachu a blahobytu Německa, a bylo by špatné tvrdit, že si nepřejeme vzkvétající, velké a silné Německo." Vatikánskou banku I.O.R. založil v roce 1942, v době vrcholícího holocaustu.
Chorvatský masový vrah Pavelić informoval papeže o svých krvavých čistkách v koncentračním táboře Jasenovac. Od všech spojeneckých vlád přicházely papeži protestní dopisy. Mlčel ke všemu, i k zatýkání židů v Itálii, i když byl vystaven naléhání ze všech stran.
Zobrazit/skrýt komentář | Zobrazit/skrýt větev | Zobrazit vše | Skrýt vše
Re: Katolická církev není nepřítelem českého národa. Právě naopak
(Znabog, 21.9.2012 18:25:08) Odpovědět

V seznamu ještě chybí
Jan XXIII (Baldassare Cossa)námořní lupič, smilník a sodomita, sesazený kostnickým koncilem. Jeho jméno a pořadové číslo převzal v roce 1958 Angelo Giuseppe Roncalli, jemuž pro změnu nemohou přijít na jméno erckatolíci.

Byl nemilosrdný pronásledovatel kacířů. Podle jeho názoru si inkvizice počínala příliš mdle. Vinou jeho nelidské přísnosti nabyla inkvizice strašné pověsti. Nikde na světě nebyly vynášeny strašnější a hroznější rozsudky.
Je znám jeho výrok: „Kdyby můj vlastní otec byl kacíř, vlastnoručně bych snášel dříví, abych ho mohl dát upálit.“ Tomuto papeži vděčí církev za seznam zakázaných děl a spisů.


Synoda mrtvých (897), latinsky Synodus horrenda, je jedním z vrcholů úpadku papežství v jeho temném období (891–1049), k níž došlo na popud Štěpána VI.

Po smrti Bonifáce VI. dosadil na papežský stolec Lambert ze Spoleta Štěpána VI., který vzápětí svolal nechvalně známou synodu mrtvých.
Štěpán VI. (896–897) nechal vykopat mrtvolu svého předchůdce Formosa (891–896). Mrtvola stará devět měsíců byla oblečena do slavnostního papežského oděvu, posazena na trůn a takto souzena. Na otázky za něj odpovídal děkan.

Mrtvý Formosus byl sesazen, jeho administrativní rozhodnutí i svěcení byla prohlášena za neplatné a prsty jimž žehnal, useknuty. Pak byla Formosova mrtvola smýkána ulicemi a hozena do řeky Tibery.
Papež Štěpán VI. se však z výsledků procesu dlouho netěšil. Lid v následném zřícení baziliky sv. Jana v Lateránu spatřoval trest za zohavení mrtvoly. Štěpán VI. byl zajat svými odpůrci a uškrcen.
Období teroru skončilo po vraždách, které inicioval papež Sergius III. (904–911), otec levobočka a budoucího papeže Jana XI. (931–935).

------------------------------

Totéž podrobněji:

Mrtvý papež přijde o prsty i hlavu

Mrtvola: Formosus
Postavení: papež
Léta života: asi 816–896
Doba zhanobení: leden 897 a 906
Pachatel: papežové Štěpán VI. († 897) a Sergius III. (?–911)
Motiv činu: Štěpán se chce odvděčit svému chlebodárci a Sergius jde v jeho stopách.

Než 75letý Formosus usedne na papežský stolec, má na svém kontě hodně dobrodružný život. Jako biskup působí v Portu jižně od Říma a ve službách několika papežů vede řadu diplomatických misí. Ve věčném městě totiž právě kvasí půtky dvou znesvářených stran – progermánské, jež straní vladařům Východofrancké říše, a profrancké, která se přiklání k Západofrancké říši.

Život jako na houpačce
Formosus ještě roku 875 projednává se zakladatelem a prvním králem Západofrancké říše Karlem II. Holým (823–877) z dynastie Karlovců jeho císařskou korunovaci. Pak ale upadá v nemilost. „Má v tom puči taky prsty! To si nenechám líbit,“ zlobí se o rok později papež Jan VIII. (†882), proti němuž bylo spiknutí namířeno. Formosa zbavuje jeho úřadu. Zpátky do sedla se tak protřelý církevní hodnostář dostává až o pár let později, když na Petrově stolci sedí už papež Marinus I. (†884). Formosus se stává jeho poradcem a těší se jeho plné důvěře.

Svatý otec volá o pomoc
Římem se 6. října 891 nesou oslavné chorály. Sám Formosus byl právě zvolen novým papežem. Jeho volba proběhla sice bez problémů, ale politická situace ve městě se mění. Část kléru straní italskému vzdorokráli Widovi ze Spoleta (†894), jemuž není nový papež příliš nakloněn. Po Widově smrti ale jeho vdova donutí Formosa, aby korunoval jeho syna Lamberta (asi 875–898) císařem. Moc Spoletských stoupá tak, že se papež cítí ohrožen a obrací se s žádostí o pomoc na východofranckého panovníka Arnulfa Korutanského (asi 850–899). Ten skutečně vytáhne do Itálie a papeže osvobozuje z područí mocného rodu. Za odměnu dostává 22. února 896 korunu římského císaře.

Hledá se správný kůň
Jakmile Arnulf vytáhne paty z Říma, papež se ale opět stává terčem nenávisti nacionalistické kliky. Ta ho s největší pravděpodobností otráví. Lambert se jen tak nevzdává a chce potvrdit svou roli římského císaře. Když Formosův nástupce Bonifác VI. (†896) po několika měsících umírá, Lambert dosazuje na jeho místo svého koně – Štěpána VI. A ten už umí být vděčný.

Oběť bizarní hry
„Svolám synodu mrtvých (latinsky synodus horrenda – pozn. red.),“ napadá Štěpána. Nechává proto exhumovat teprve devět měsíců pohřbené tělo Formosy a přepraví je, oblečené do slavnostního roucha, k soudu. Zde má být zesnulý Svatý otec souzen za křivou přísahu a údajné zlovolné obsazení papežského stolce. „Cítím se vinen,“ odpovídá na otázky za notně se rozkládající ostatky předchozího papeže přizvaný děkan. Formosus je sesazen a jeho rozhodnutí a počiny jsou prohlášeny za neplatné.
Odsouzením mrtvoly však bizarní divadlo ještě nekončí. Mrtvole jsou useknuty prsty, kterými nejvyšší představitel křesťanů za svého života žehnal. Pak je nebohé tělo vláčeno ulicemi města a hozeno do Tibery. Formosovi příznivci je naštěstí vyloví a pohřbí. Zato Štěpán si radosti ze zosnovaného procesu dlouho neužije. Když se zřítí bazilika sv. Jana z Lateránu, lidé dávají vinu jemu. „Je to trest za to, jak zohavil Formosovu mrtvolu,“ volají. Rozlícení odpůrci Štěpána zajmou a uškrtí ho.

Hrůzné repete
Děsivé hře však ještě není konec. Další papež Sergius III., který je příznivcem zavražděného Štěpána, se během svého pontifikátu rozhodne vyjmout Formosovo tělo z hrobu podruhé. Deset let od jeho smrti, tedy roku 906, nechává kostře setnout hlavu, useknout tři zbylé prsty z ruky, kterou Formosus rozdával svá požehnání. Všechny části ostatků znovu putují do Tibery. V řece se však bezhlavá kostra zachytává do sítě rybáře, který ji vyzdvihne a předá k druhému uložení do hrobu.