Přečtěte si aktuální číslo Adalbertu, 5/2016. Na str. 6 pan biskup Vokál hodnotí své pětileté působení. Mnoho toho k věcnému zhodnocení, už vůbec ne k vizím do budoucna, pan biskup (bohužel, tradičně) neřekl. Vzpomenul však svůj postoj ke kněžím. K těm, kteří mu dělají největší radost tím, že miluji Boha, i k těm, kteří mu působí největší bolest tím, že zapomínají na jádro své kněžské služby a "například podle vzoru bezbožného světa pořádají podpisové akce na oslavu vlastního já".

     Zdá se, že pana biskupa tato petice velmi zasáhla, ačkoliv na ni nereagoval. Bude třeba ještě mnoho práce, aby se biskupský úřad přiblížil světu běžných lidí!

David Smyčka

#118: -  

 Svatá prostoto.... Komunistická nesvoboda se nám hnusila ale totalitní způsoby v církvi jsou jediné správné. Pokud katolická církev neuznává demokratický náhled na svět ("například podle vzoru bezbožného světa pořádají podpisové akce "), odporuje  ústavě a stát by ji proto měl zrušit, a její představitele potrestat, jako to dělá s různými hnutími smýšlejícími obdobně (Dělnická strana atp.). To píšu jako věřící, přesvědčený katolík, který nechce věřit tomu, co slyší...

J.O. Brno 

#118: -  

Dovolím si citovat větší část zmiňovaného textu biskupa Vokála: "...největší bolest mi působí pohled na kněze, který závažně selže nebo se nechá zaslepit lidskou ctižádostí natolik, že zapomene na vlastní identitu a jádro celé své kněžské služby a podle vzoru bezbožného světa pořádá podpisové akce namířené na oslavu vlastního já."

V této souvislosti mne napadlo, že by mne zajímalo, jak by podle pana biskupa Vokála měly správně jednat osoby v následujících situacích:

1) Žena, kterou se někdo pokouší znásilnit.

2) Dítě, které je fyzicky týráno rodičem.

3) Kněz, který je šikanován svým nadřízeným.

4) Svědci výše uvedených jednání.

Dle mého názoru se má oběť ve všech případech bránit (ne každý způsob obrany by ale byl správný). A svědci by se ve všech případech měli oběti zastat a přispěchat jí na pomoc (ne každý způsob zastání by ale byl správný). Mlčení zdůvodňované poslušností, pokorou, vlastní hříšností apod. je podle mne špatné.

Jiřího vnímám jako obět nespravedlivého a nepřiměřeně tvrdého jednání ze strany církevních představených (údajné důvody náhlého ukončení kněžské služby se neprokázaly a ani nedošlo k řádnému přezkumu), a proto se jej zastávám. Jsem přesvědčen, že jsem hranice přiměřené obrany nepřekročil (spíše naopak - neučinil jsem vše, co bylo možné) a že tyto hranice podpisem petice nepřekročili ani ostatní petenti.

Mýlím-li se, prosím o oponenturu. Jsou-li mé názory v této věci správné, pak jsme bohužel svědky toho, jak biskup Vokál nechce přiznat pochybení na své straně a místo toho očerňuje druhé.

Přeji hodně Ducha!

Ludvík Novotný

#118: -  

  Pan biskup Vokál píše v květnovém čísle Adalbertu (měsíčníku diecéze) : ...největší bolest mi působí pohled na kněze, který závažně selže nebo se nechá zaslepit lidskou ctižádostí natolik, že zapomene na vlastní identitu a jádro celé své kněžské služby a podle vzoru bezbožného světa pořádá podpisové akce namířené na oslavu vlastního já.

Je zjevné (alespoň v Litomyšli), že biskup Vokál píše o salesiánovi Jiřím Veselém a o petici, která biskupa žádá, aby přezkoumal náhlé ukončení kněžského působení Jiřího Veselého v královéhradecké diecézi. I jinde biskup označil Jiřího Veselého za autora petice.

Pokud vím (jsem blízko aktuálnímu dění okolo Jiřího Veselého), Jiří Veselý žádné podpisové akce nepořádal, nebyl jejím iniciátorem, nikoho k podpisu petice nenabádal, ani petici sám aktivně nešířil. A i kdyby tak někdy učinil, bylo by to k ničemu, kdyby lidé (ne ovce) sami necítili potřebu.

Je dobré si připomenout pohled právníka v Komentáři č.95 : …petice netvrdí, že Jiří neudělal žádnou chybu, pouze žádá, aby biskup bez průtahů a řádně přezkoumal jeho odvolání. Petici by tedy mohli podepisovat i jeho odpůrci, protože petice žádá pouze řádný (spravedlivý) proces…Z mého pohledu by se tak pod petici mohl podepsat každý, komu záleží na tom, jakým způsobem je zacházeno s kněžími a zda biskupové vykonávají svou funkci ne jako totalitní vládcové, ale jako Ježíšovi následovníci (stejné nároky bychom přitom měli klást i sami na sebe ve svých rodinách, farnostech, obcích, spolcích...)…  

Dále připomínám, že údajné důvody ukončení kněžské služby v královéhradecké diecézi se neprokázaly a biskup se s tímto nedostatkem nevypořádal ani ve své odpovědi na Jiřího odvolání. Slova o zaslepení lidskou ctižádostivostí či napadání vlastní identity nechávám bez komentáře. Zajímalo by mne však, co pan biskup považuje za jádro kněžské služby. Nechat se sebou zacházet jako s onucí? Je pro mne nepochopitelné, jak může biskup - právník obojího práva! - řadit petice mezi projevy bezbožného světa. Neuznává snad jako právník Listinu základních práv a svobod (petiční právo je zaručeno v čl. 18)?

Biskup jinými slovy říká: petice v církvi nemá co dělat.

Rád bych zde jako člen petičního výboru vyjádřil východiska, z nichž jsme při tvorbě petice vycházeli. Jistě, církevní právo nezná petici, žádost lidu. Kánon 212 CIC ale zdůrazňuje právo a „dokonce někdy i povinnost" věřících sdělit veřejně svůj názor „o věcech týkajících se prospěchu církve". Toto právo iniciátoři petice požadovali - dokonce  pouze! přezkoumání rozhodnutí.  A hlavně, až po selhání osobních jednání s biskupy a po vyvrácení uvedených důvodů odvolání.

Podrobněji zde: kán. 212 CIC/1983: § 2: Křesťané mají právo sdělovat pastýřům církve své potřeby, hlavně duchovní, i svá přání. § 3: Křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve a při zachování neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob, mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící. Pokud nebyl vydán zákon, který bychom mohli označit jako prováděcí, tzn. takový, který upravuje bližší podmínky výkonu základního práva křesťana, neznamená to, že určité právo není přiznáno, či snad dokonce, že je určité jednání tímtéž zakázáno. Jaká práva tedy vyplývají křesťanovi z ustanovení kán. 212? Křesťan má obecné právo sdělovat své potřeby a přání představeným. Je tedy oprávněn, aby sděloval představeným to, co považuje za důležité či prospěšné, a limitem stanovícím, že jeho projev je v souladu s právem, je obecný limit svobody projevu. Přiznání tohoto práva není vázáno žádnou podmínkou sine qua non.  Křesťané jej proto realizují v rámci, kterým je limitována svoboda projevu, a způsobem, který nepřekračuje tento rámec. (Utajování se tedy musí bezpodmínečně omezit na případy, v nichž jde o dobrou pověst a čest člověka, nebo kdyby byla porušena jiná práva jednotlivců či skupin.)

Panu biskupovi prý hlavně vadí  "polarizace" ve farnosti.

I my jsme si byli vědomi tohoto "nebezpečí", neboť přeci jenom pnutí v každé farnosti je primárně způsobeno rozdílným pohledem věřících na fungování církve ( víra, liturgie, vzdělání, morálka...) Zjednodušeně řečeno: progresisté  x  tradicionalisté.  Rozumí-li se pod pojmem "polarizace"  nesmiřitelné protiklady, pak to vskutku odporuje podstatě církve. To by pak znamenalo, že jednotlivé skupiny úplně prosadí ve sporných otázkách své pojetí a druhým už odepřou právo, aby jako křesťané vyjádřili odlišný názor. Takový způsob jednání bohužel opravdu nacházíme v dnešní církvi, ale většinou na straně těch, kteří blokují všechny reformy. Jestliže však polarizace označuje konflikt rozdílných názorů, pak dialog, požadovaný koncilem jako cestu k hledání rozhodnutí, neohrožuje, ale je s ním totožná. Dialog přece neznamená nezávaznou výměnu zdvořilostí za zavřenými dveřmi, ale společné, otevřené hledání správných odpovědí na otázky dnešní doby. Takový dialog ovšem předpokládá, že se zúčastnění pustí do diskuse a vyloží své názory. 

Gaudium et spes 92: „Svým posláním osvěcovat celý svět poselstvím evangelia a sjednocovat všechny lidi jakékoliv národnosti, rasy nebo kultury v jednom duchu se církev stává znamením bratrství, které umožňuje a posiluje upřímný dialog. To ovšem vyžaduje, abychom nejprve v samé církvi podporovali vzájemné uznání, úctu a jednomyslnost bez vylučování oprávněné různosti názorů; a to proto, aby se rozvíjel stále plodnější rozhovor mezi všemi, kdo tvoří jeden Boží lid, ať jsou to pastýři nebo ostatní křesťané, neboť co věřící spojuje, je silnější, než co je rozděluje.“ Communio et progressio, 120: „Chce-li církev být živá a skutečně plnit své úkoly, musí existovat mezi církevními autoritami v každé rovině a mezi katolickými institucemi a věřícími stálý obousměrný a celosvětový tok informací a názorů.“ 121: „Duchovní hodnoty vyjadřované církví ovšem vyžadují, aby informace o jejich záměrech a plnosti jejich aktivit byly úplné, pravdivé a otevřené. Zadržují-li církevní místa zprávy nebo nejsou-li schopna podat informaci, otevírají prostor škodlivým fámám, místo aby pomáhala zveřejnění pravdy.

Obecně k tématu "hlasu lidu" lze říci toto: Téměř všechny reformy v církvi se prosadily tímto způsobem. 

Otázka 1:  K jakému typu polarizace se kloní pan biskup svými výrazy v úvodní citaci?  

V neděli 8.5.2016 na 50. Světový den sdělovacích prostředků řekl papež František: "Doufám, že náš způsob komunikace v církvi bude mít vždycky jasný evangelní styl, ve kterém se pravda snoubí s milosrdenstvím". (http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23735)

Otázka 2:  Má současný postoj pana biskupa evangelijní styl? 

Vlastimil Bartoš