#118: -  

  Pan biskup Vokál píše v květnovém čísle Adalbertu (měsíčníku diecéze) : ...největší bolest mi působí pohled na kněze, který závažně selže nebo se nechá zaslepit lidskou ctižádostí natolik, že zapomene na vlastní identitu a jádro celé své kněžské služby a podle vzoru bezbožného světa pořádá podpisové akce namířené na oslavu vlastního já.

Je zjevné (alespoň v Litomyšli), že biskup Vokál píše o salesiánovi Jiřím Veselém a o petici, která biskupa žádá, aby přezkoumal náhlé ukončení kněžského působení Jiřího Veselého v královéhradecké diecézi. I jinde biskup označil Jiřího Veselého za autora petice.

Pokud vím (jsem blízko aktuálnímu dění okolo Jiřího Veselého), Jiří Veselý žádné podpisové akce nepořádal, nebyl jejím iniciátorem, nikoho k podpisu petice nenabádal, ani petici sám aktivně nešířil. A i kdyby tak někdy učinil, bylo by to k ničemu, kdyby lidé (ne ovce) sami necítili potřebu.

Je dobré si připomenout pohled právníka v Komentáři č.95 : …petice netvrdí, že Jiří neudělal žádnou chybu, pouze žádá, aby biskup bez průtahů a řádně přezkoumal jeho odvolání. Petici by tedy mohli podepisovat i jeho odpůrci, protože petice žádá pouze řádný (spravedlivý) proces…Z mého pohledu by se tak pod petici mohl podepsat každý, komu záleží na tom, jakým způsobem je zacházeno s kněžími a zda biskupové vykonávají svou funkci ne jako totalitní vládcové, ale jako Ježíšovi následovníci (stejné nároky bychom přitom měli klást i sami na sebe ve svých rodinách, farnostech, obcích, spolcích...)…  

Dále připomínám, že údajné důvody ukončení kněžské služby v královéhradecké diecézi se neprokázaly a biskup se s tímto nedostatkem nevypořádal ani ve své odpovědi na Jiřího odvolání. Slova o zaslepení lidskou ctižádostivostí či napadání vlastní identity nechávám bez komentáře. Zajímalo by mne však, co pan biskup považuje za jádro kněžské služby. Nechat se sebou zacházet jako s onucí? Je pro mne nepochopitelné, jak může biskup - právník obojího práva! - řadit petice mezi projevy bezbožného světa. Neuznává snad jako právník Listinu základních práv a svobod (petiční právo je zaručeno v čl. 18)?

Biskup jinými slovy říká: petice v církvi nemá co dělat.

Rád bych zde jako člen petičního výboru vyjádřil východiska, z nichž jsme při tvorbě petice vycházeli. Jistě, církevní právo nezná petici, žádost lidu. Kánon 212 CIC ale zdůrazňuje právo a „dokonce někdy i povinnost" věřících sdělit veřejně svůj názor „o věcech týkajících se prospěchu církve". Toto právo iniciátoři petice požadovali - dokonce  pouze! přezkoumání rozhodnutí.  A hlavně, až po selhání osobních jednání s biskupy a po vyvrácení uvedených důvodů odvolání.

Podrobněji zde: kán. 212 CIC/1983: § 2: Křesťané mají právo sdělovat pastýřům církve své potřeby, hlavně duchovní, i svá přání. § 3: Křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve a při zachování neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob, mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící. Pokud nebyl vydán zákon, který bychom mohli označit jako prováděcí, tzn. takový, který upravuje bližší podmínky výkonu základního práva křesťana, neznamená to, že určité právo není přiznáno, či snad dokonce, že je určité jednání tímtéž zakázáno. Jaká práva tedy vyplývají křesťanovi z ustanovení kán. 212? Křesťan má obecné právo sdělovat své potřeby a přání představeným. Je tedy oprávněn, aby sděloval představeným to, co považuje za důležité či prospěšné, a limitem stanovícím, že jeho projev je v souladu s právem, je obecný limit svobody projevu. Přiznání tohoto práva není vázáno žádnou podmínkou sine qua non.  Křesťané jej proto realizují v rámci, kterým je limitována svoboda projevu, a způsobem, který nepřekračuje tento rámec. (Utajování se tedy musí bezpodmínečně omezit na případy, v nichž jde o dobrou pověst a čest člověka, nebo kdyby byla porušena jiná práva jednotlivců či skupin.)

Panu biskupovi prý hlavně vadí  "polarizace" ve farnosti.

I my jsme si byli vědomi tohoto "nebezpečí", neboť přeci jenom pnutí v každé farnosti je primárně způsobeno rozdílným pohledem věřících na fungování církve ( víra, liturgie, vzdělání, morálka...) Zjednodušeně řečeno: progresisté  x  tradicionalisté.  Rozumí-li se pod pojmem "polarizace"  nesmiřitelné protiklady, pak to vskutku odporuje podstatě církve. To by pak znamenalo, že jednotlivé skupiny úplně prosadí ve sporných otázkách své pojetí a druhým už odepřou právo, aby jako křesťané vyjádřili odlišný názor. Takový způsob jednání bohužel opravdu nacházíme v dnešní církvi, ale většinou na straně těch, kteří blokují všechny reformy. Jestliže však polarizace označuje konflikt rozdílných názorů, pak dialog, požadovaný koncilem jako cestu k hledání rozhodnutí, neohrožuje, ale je s ním totožná. Dialog přece neznamená nezávaznou výměnu zdvořilostí za zavřenými dveřmi, ale společné, otevřené hledání správných odpovědí na otázky dnešní doby. Takový dialog ovšem předpokládá, že se zúčastnění pustí do diskuse a vyloží své názory. 

Gaudium et spes 92: „Svým posláním osvěcovat celý svět poselstvím evangelia a sjednocovat všechny lidi jakékoliv národnosti, rasy nebo kultury v jednom duchu se církev stává znamením bratrství, které umožňuje a posiluje upřímný dialog. To ovšem vyžaduje, abychom nejprve v samé církvi podporovali vzájemné uznání, úctu a jednomyslnost bez vylučování oprávněné různosti názorů; a to proto, aby se rozvíjel stále plodnější rozhovor mezi všemi, kdo tvoří jeden Boží lid, ať jsou to pastýři nebo ostatní křesťané, neboť co věřící spojuje, je silnější, než co je rozděluje.“ Communio et progressio, 120: „Chce-li církev být živá a skutečně plnit své úkoly, musí existovat mezi církevními autoritami v každé rovině a mezi katolickými institucemi a věřícími stálý obousměrný a celosvětový tok informací a názorů.“ 121: „Duchovní hodnoty vyjadřované církví ovšem vyžadují, aby informace o jejich záměrech a plnosti jejich aktivit byly úplné, pravdivé a otevřené. Zadržují-li církevní místa zprávy nebo nejsou-li schopna podat informaci, otevírají prostor škodlivým fámám, místo aby pomáhala zveřejnění pravdy.

Obecně k tématu "hlasu lidu" lze říci toto: Téměř všechny reformy v církvi se prosadily tímto způsobem. 

Otázka 1:  K jakému typu polarizace se kloní pan biskup svými výrazy v úvodní citaci?  

V neděli 8.5.2016 na 50. Světový den sdělovacích prostředků řekl papež František: "Doufám, že náš způsob komunikace v církvi bude mít vždycky jasný evangelní styl, ve kterém se pravda snoubí s milosrdenstvím". (http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23735)

Otázka 2:  Má současný postoj pana biskupa evangelijní styl? 

Vlastimil Bartoš

#121: Vlastimil - Re:  

 Pan Bartoš to výborně popsal. Nerozumím logice pana biskupa. Je právník a inženýr. Nerozumím jeho způsobu uvažování. Případ neřešil ani podle Evangelia, ani podle práva, ani podle logiky techniků...

Snad jen z hlediska moci, se to dá pochopit. Ale tam mi chybí láska...