#1: - zachrante Kociánku 

 To je zajímavé, že všude v zahraničí to jde, že děti a dospělí např. s DMO jsou bráni jako běžná populace se vším všudy. Když neuděláte nic, budou stále se na Vaše dítě dívat, že je v koutě přehlíženo. To se chcete vrátit zpět je zase zavřít do izolace ...?

#30: Miriam - Re: zachrante Kociánku 

 víte, co všechno obnáší péče o těžce postižené dítě? já ano a říkám vám, že integrace u nás nefunguje, do běžného kroužku takové dítě taky nevezmou a stíhat při běžné škole ještě dojíždění na rehabilitaci a po doktorech, tak už potom neděláte nic jiného. Až bude úroveň komunitních služeb a vzdělávání v běžných školách na takové úrovni jako v zahraničí, tak potom se dá bavit o rušení speciálních zařízení, ale do té doby  ty děcka musí to zázemí někde mít a rušit zařízení, které je funkční a dává jim to, co potřebují je nesmysl

#30: Miriam - Re: zachrante Kociánku 

 Kociánka odjakživa zajišťovala pomoc dětem a přípravu dětí na život, učila je se pohybovat, samostatně se oblékat, seznamovala děti s venkovním prostředím. V žádném případě nešlo o izolaci. V programu je řada kulturních i sportovních akcí za účasti veřejnosti. Hovořit za této situace o izolaci je naprosto nevhodné a scestné. Postižené děti, které nezačnou v útlém věku rehabilitovat a učit se samostatnosti v kolektivu ostatních -  byť  podobně postižených dětí, jsou mnohem zaostalejší a obtížněji se zařazují do běžného života.  Je jasně patrný rozdíl mezi postiženým dítětem, které je včas zařazeno do péče v kolektivu a pod vedením odborných pracovníků a dítětem, které zůstává doma, protože tuto možnost nemá a do odborné péče přichází až v pozdějším věku. Pokud jde o lékařskou péči - v ústavě pracovali lékaři - odborníci a specialisté a trvale zde byla vedoucí lékařka, která pracovala na plný úvazek. Byla tak zajištěna lékařská péče a pomoc i v případě náhlého onemocnění. To nyní není. Takže představíme-li si, že některé dítě náhle onemocní, bude zřejmě nutno volat pohotovost nebo sanitku. Dřívější péče rozhodně byla účelná a potřebná, zaručovala rovněž větší klid rodičům, kteří věděli, že je o děti pečováno - zejména musíme vzít v úvahu,  že v ústavě jsou i děti odjinud než jen z Brna. Dalším  problémem je, že praktičtí lékaři nejsou specializovaní na různé druhy postižení a oproti dříve zde pracujícím specialistům nemají potřebné zkušenosti a znalosti. Jak je v petici uvedeno, značná část rodin postižených dětí je neúplná - to znamená, že to co bylo dříve pomocí pro matku samoživitelku - to jí dnes komplikuje život, protože se nemůže spolehnout na péči v ústavu a je nucena omezit svoje zaměstnání a tím i zhoršit finanční situaci rodiny. Dát lékařům výpověď vůbec nesvědčí o uvážlivosti a správném vztahu a odpovědnosti ředitele ke svěřené činnosti. Nastoupil bez zkušeností a misto, aby po jistou dobu zachoval jeho funkci a teprve potom začal uvažovat o zlepšeních, zbrkle začal přijímat opatření na změny  - místo aby bojoval za zachování pozitivních funkcí ústavu - podřizoval se unáhleně a s nadšením pokynům z ministerstva. Je to svým způsobem pochopitelné - je to mladý člověk a chtěl ukázat, že je na svém místě, že umí. Škoda, že nečerpal více zkušeností a informací z Jedličkova ústavu v Praze nebo z jiných podobných zařízení. Ještě malá poznámka k autorovi komentáře kvůli sdružení rodičů - ať se jmenuje tento kolektiv jakkoliv - je to kolektiv rodičů, kteří měli a mají děti na Kociánce. Nelze se divit že se nechtějí smířit se změnami na Kociánce, vždyť jde o jejich děti a o jejich život a život jejich rodin. Myslím, že by bylo vhodné, kdyby se pan ředitel zamyslel a místo obhajování svých rozhodnutí a obviňování rodičů z "nepravdivých tvrzení" zkusil říci, co dobrého vlastně od počátku své činnosti na Kociánce udělal.