Zákon o eutanázii

     V posledních letech jsme byli přímo zaplaveni různými lidskými právy, leckdy dovedenými ad absurdum. Jedno ze základních lidských práv je nám však zatím stále odpíráno: právo člověka svobodně rozhodovat o svém životě a s tím spojené právo na důstojnou smrt.

     Argumentace proti eutanázii vychází převážně z křesťanských pozic. Člověk prý obdržel život od Boha, takže by bylo hříchem, aby se jej sám dobrovolně vzdal. Podle těchto představ patří lidský život Bohu, nikoli člověku. Neberu nikomu jeho křesťanský světový názor, ale zároveň pokládám za nepřípustné, aby byl tento názor vnucován těm, kteří jej nesdílejí. Většina občanů ČR je bez vyznání a zákony se dělají pro všechny občany, ne pouze pro křesťany. Křesťan by případného práva na eutanázii prostě nevyužil, stejně jako křesťanka nemusí využít možnosti podstoupit potrat.

     Domnívám se, že odpor proti eutanázii má však ještě druhý, mnohem temnější kořen. Myšlenku, že život člověka nepatří člověku, nýbrž státu, potažmo národu nebo rase, propracovali v moderní době nacisté. Po druhé světové válce byla ideologie nacismu ve svých podstatných článcích (učení o nadřazenosti árijské rasy, antisemitismus) zavržena. Idea, že život člověka patří státu, však zavržena nebyla; nebyla vůbec diskutována a byla potichu převzata, aspoň implicitně. V ústavách ani zákonech evropských států ji sice nikde nenajdeme, ale přesto tento předpoklad stojí v pozadí některých argumentů, jako právě v případě argumentů proti eutanázii.

     Život člověka nepatří ani Bohu ani státu, nýbrž patří jen a jen člověku!