Zeman totiž v roce 2002 v rozhovoru s německým časopisem Profil prohlásil, že podle českých zákonů se mnozí sudetští Němci dopustili vlastizrady, za kterou tehdy hrozila poprava. „Jestliže tedy byli vyhnáni nebo přesunuti, bylo to mírnější než trest smrti,“ řekl Zeman s tím, že sudetští Němci byli Hitlerovou pátou kolonou.

#189449: - Zemana nemají rádi. 

   Ty pitomo, že byli Hitlerovou pátou kolonou, to tady každý ví.   Čí pátou kolonou jsi ty?

   ---

   ---

    Kdo byl Josef Václav Radecký z Radče?

       Ročník 1766. Ve službě strávil 72 let.

Začínal jako Laudonův pobočník...  byl pozorný, komunikativní, osobně laskavý.  V roce 1814 ho zastihneme na postu náčelníka štábu velitele spojených armád protinapoleonské koalice. Po smrti Moreaua, Bonapartova rivala, v bitvě u Drážďan, jejich činnost koordinovala tzv. Radeckého směrnice.  Jejím jádrem bylo doporučení(velmi zjednodušeno:) „ ... Pokud zjistíte, že proti vám stojí Bonaparte, stáhněte se. Pokud naproti velí některý z jeho náměstků, bojujte..."

   To fungovalo.

    O  Silvestra 1813/14, pod skálou, kde sedávala Lorelei, u švýcarské hranice, přeskočil Blücher přes Rýn do Francie.

    Bonaparte se zase jednou vrátil z ciziny bez armády. Zatímco po Francii honil Blücherův sbor, Radecký trval na tom, že je nutné překročit Rýn a obsadit Paříž.  

    Tak se také stalo. Napoleonské války byly u konce. Tehdy český maršál zbořil Napoleonovo císařství.

---

---

    Stařičkého Radeckého nalézáme ještě v roce 1848 v Lombardii ve funkci místokrále.

     Když mu Italové dobyli jednu z jeho čtyř pevností, vypověděl jim válku a sám, bez podpory z Vídně, vyprovodil Garibaldiho rudokošiláče z Lombardie ven.

     Radeckého marš  byl složen Johannem Straussem starším v r. 1848 s věnováním Radeckému. Strauss byl pověřen napsat jej na památku Radeckého červencového vítězství v bitvě u Custozy, v pahorkatině poblíž Verony. (Italové se do Lombardie odvážili až v roce 1866, po Radeckého smrti v lednu 1858. Ač v početní převaze, byli u Custozy překvapivě poraženi 24. června 1866)

   Premiéra byla 31. srpna 1848.  Ve Vídni jej hrají každoročně na konci novoročního koncertu.

   Celou dobu aplaudují na otevřené scéně. Dirigent se malinko usmívá. Občas si položí prst na ústa, občas na zlomek vteřiny  nepatrným pohybem naznačí Není slyšet, Jdeme na to, nebo Teď!...