#159: - Re: Re: Re:  

 A kruci. Zvonka to vyzerá, ani keby prístup dnu viedol iba cez hasičský rebrík. Alebo rumpál. Keď sa otočí horizontálna osa  mechanizmu na bráne, skala sa zacelí. 

Vidzme rad originálnych nápadov.  Monumentálna strecha veže? Kdeže. Iba taká tenká, z malej kaplnky. Hrad zaliehol do zákopu. Pod úrovňou okolitej roviny. Ale vidí. Ani ponorka periskopom. Zo strechy veže, a tá má podobu malej salaše. Alebo možno kostolčeka pri cintoríne. Tvári sa, že je domček dakde  nahore. Na okolnej rovine. Ona vôbec nie je vršok vysokej veže. Ako ste mohli prísť na takú chumajinu. Azda vám nehrablo?

Brána?  Keď ju prejdete, budete mať namierené zvonka neviditeľné kuše alebo dlhé luky v chrbte,  a -  druhá brána bude do kopca za ostrou zákrutou.

"Stavebné úpravy prebiehali zakaždým s příchodom nových majiteľov...1635 horelo... zastrešenie veľkej veže: začiatok 18. storočia... hrad opäť vyhorel v priebehu WW2..."

"Vodné toky vytvorili v tom miestě tri mohutná údolia, zaplavené močiarmi. " To nie je presné. Skôr široké kaňony.  So zvislými stenami....   

Crécy, 1346. 26. august, deň smrti dvoch českých kráľov. Agincourt, 1415: 

#160: - Re: Re: Re: Re:  

 Není všechno vchod, co vypadá jako brána. Mohla by to být ta nejasná costa Beneše Velikého. Obrázek opravdu ukazuje skálu. Vchod je na druhé straně. Půl kilometru před cílem a hrad nikde. Je dokonale schován téměř pod úrovní okolního terénu. Sloro se divím, že  pod salaší na věži není balkón s bonsajemi.  

  Ale není to dobrý nápad. Střecha by se zanášela svinstvem.  Nahoře by  musela být vodárenská nádrž. Anebo by purkrabí chodil nahoru s bandaskou.

Vhkost  by kapala do sýpky. V zimě by nádrž promrzla a led by trhal všechno, co by nebylo dost šikmo.  Vlhkem by shnily střešní trámy, než by historie řekla švec. A zničené obilí v sýpce? Nejspíš by shořelo při požáru, asi od blesku.

Kousek vedle míval chatu Antonín Dvořák. Dobrý soused. Nemluvil a jenom hrál. Nekradl, neosnoval úklady jedem. Peníze vydělával veřejnými akcemi, při nichž nepadlo ani slovo nějakého projevu.

Dodejme pro úplnost, že jeden z majitelů Kosti se dokonce po sporech s Žitavou, kde měl značné slovo Václavův bratr Jan Zhořelecký, o nějaké peníze, dostal do válečného stavu s Václavem IV. To byl obzvlášť pitomý nápad. Ani ne tak proto, že král kázal jeho hrady oblehnout a pobořit, a že byl jat a uvězněn.  Horší bylo, že v nemilosti už zůstal. V žaláři ochořel, a propuštěn záhy umřel. Kdo zosnoval jeho pád za nepřehledných jedových úkladů v době fertilně lenivých posledních Lucemburků není úplně jasné; přitom jeho bratr byl královským hofmistrem. Poznamenejme, že Václav IV., římský král, finanční záležitosti nemiloval. A že jeho účetní Huler pouští královské pokladně důkladně žilou, zjistil až za osmnáct let. Ještě ke všemu čirou náhodou,když si stěžovali slezští vévodové na jeho markantní finanční nedisciplinovanost. Ký div, že chronicky nebylo na  hotovost zbrojnou. O peníze jde vždy až v první řadě.

Za takových okolností nebylo divu, že vláda Václava IV. zápasila s permanentními potížemi jak z hroznýši, a Václav brzy začal být bezprostředně ohrožen sám.

Za takových okolností nemohlo být ani řeči o cestě do Říma, a to vydatně lilo olej do hodně velikého ohně. Je docela dobře možné, že u Jana Zhořeleckého to chodilo podobně. Karlovi synové, příliš nápadní pro službu v poli, se nepotatili. Natož nepodědovali.

Hrad pod následky běsnícího dobového kocourkova, celého složeného z malých kocourkovů,  všeobecně bujících lumpáren, přešel do jiných rukou. Ale ani další majitelé  mnoho štěstí zde v romantické krajině nenalezli. Později pak raději v jeho vyhořelých zdech ani nehledali, sýpku z něj učinivše. Jak se tehdy říkalo, když se páni perou, hoří vesnice. Když se perou králové, padají hrady. Se svými držiteli, přirozeně.