Vážení paní Vrtbovská,
nechci zpochybňovat Vaše vědomosti,ale tím více jsem udivena Vaším výrokem. Pokud by to nynější právní systém dovoloval, pak by se valná většina dlouhodobých pěstounských péčí nazývala již adopcí. Mnoho lidí volí dlouhodovou pěstounskou péči právě proto, že právně uvolněných dětí na adopci ještě stále není dostatek a z nějakého "záhadného" důvodu se příliš dlouho spekuluje o tom, jestli zbavit biologické rodiče rodičovských práv nebo ne, i když tito očividně nevykazují žádnou změnu k byť sebemenší změně k lepšímu. V dnešní době tedy není rozdíl mezi dlouhodovou PP a adopcí - oboje může být negativně dotčeno Vaším necitlivým výrokem o "paskvilech". Jaký je rozdíl mezi výchovou dítětě v PP nebo v adopci? V obou případech chtějí rodiče dát svěřenému dítěti to nejlepší! A jak vůbec můžete nazývat jakoukoliv bytost paskvilem? Kdo Vám k tomu dává právo?

#68: Kateřina - #26

Souhlasím částečně. Některé děti jsou v PP a ne v adopci, protože je u nás právně složité a zdlouhavé zbavit rodiče rodičovské zodpovědnosti a uvolnit je tak pro adopci. Ovšem je druhá skupina dětí, kde sice rodiče nejsou schopni se o své děti postarat (buď nemohou, častěji neumějí, jsou "líní" a žádná podaná pomocná ruka s nimi nehne), ale přesto mají své děti jakýmsi způsobem rádi. Nezastávám se jich, jen z vlastní nelehce nabyté zkušenosti vím, že jsou pro své děti přesto moc důležití. Jsem dva roky pěstounka 3 poloromských sestřiček. Byly v DD 3,5 roku, dříve se pro ně pěstounská rodina nenašla.  Přišly k nám ve věku 4, 5 a 6 let. Adoptovat bychom je nemohli kvůli jejich sice zidealizovanému, ale kladnému vztahu k biologickým rodičům a finančně by to bylo pro nás nereálné.

Nejsem profesionální matka svých 4, dnes už dospělých biologických dětí a nechci být ani těch mých malých, které máme v pěstounské péči. Mám je ráda a učím se je mít ráda a to není profesionalita. To je vztah matka a dítě.  A není to ani skrytá adopce, jak mnozí pěstounům podsouvají. Učíme se vést děti i k dobrému vztahu s jejich biologickými rodiči a snažíme se, aby se s nimi mohly stýkat. Nebylo to pro mě lehké přijmout, ale dnes vím, že pro ně je nejlepší, když nás budou moci mít rády oboje rodiče, asi každé jinak. Při návštěvě (zatím se to podařilo zorganizovat jednou) se běží klidně pochovat k jedné a za chvíli k druhé mamince. A od biologické maminky jsem dostala kytku...

Paní psycholožka řekla, že dle jejích zkušeností takto budou mít v dospělosti lepší šanci životní jistoty a zakotvení. Ne lability, která se často objevuje u těch, kdo neznají svou biologickou rodinu a ve své identitě cítí kus prázdného místa. Připodobnila to ke stromu, který nemá kořeny jen na jednu stranu, ale jak směrem k náhradní, tak k biologické rodině, přesto že se musí vyrovnat s tím, že z této strany nebylo vše, jak by mělo.

Takže i pro to je dlouhodobá PP dobrá, užitečná, nenahraditelná. Ne, jak si mylí paní doktorka, nefunkční.

...a už jdu honem taky něco dělat...