Výzva k vzájemnému smíření a odpuštění

Výzva k vzájemnému smíření a odpuštění

 Už více než dvě desetiletí můžeme v českém mediálním prostoru sledovat zápas o obnovu barokního staroměstského mariánského sloupu, strženého roku 1918. K problému obnovy se už vyjadřovaly nejrůznější autority, v odborném tisku byla publikována řada fundovaných pojednání, věnovala se mu mnohá masová média, záměr byl bouřlivě komentován na sociálních sítích, v průběhu let vzniklo několik petic atp atd. V lednu letošního roku byl záměr obnovy schválen pražským zastupitelstvem a včera, 15. srpna 2020, byl hotový sloup posvěcen. Tento fakt někteří přivítali a nadšením, mnozí jiní s bolestí či rozpaky.

Zjitřené reakce členů a představitelů mnoha církví velmi plasticky ukazují, o jak nesnadné téma se jedná. Ačkoli sloup bezpochyby je výrazem poděkování za ochranu Prahy v době válečného konfliktu, lze jej skutečně vnímat i jako výraz triumfu katolicismu nad protestantismem. Ostatně, nejen často zmiňovaná ikonografie v podnoži sloupu původně osazeného sousoší anděla bojujícího s herezí, ale i mariánské zobrazení samo o sobě bylo v dané době, a je v podstatě doposud, jednoznačně čitelné jako vyobrazení konfesně vyhraněné a pro nekatolíky pouze velmi obtížně přijatelné.

Otázka obnoveného mariánského sloupu na celé věci ale vlastně není tím nejpodstatnějším. Vzrušené diskuse především vší nahotě a velmi plasticky odhalují obecnou míru nelásky, vzájemného nepochopení a neodpuštění mezi protestanty a katolíky.

Mnoho vzájemných sporů pramení z teologických či věroučných rozdílů. Ty mají své důvody, více či méně pádné, na tomto místě je však nechceme posuzovat, obhajovat či vyvracet. Soudíme nicméně, že i u nich je nutný dialog, vzájemné naslouchání a snaha o porozumění. Zmíněné rozdíly se totiž často mohou při zběžném pohledu zdát většími, než jakými skutečně jsou.

Jsme přesvědčeni že minimálně stejně podstatnou roli jako tyto rozdíly, hraje ve vzájemných sporech roli vědomí historických křivd, skutečných i domnělých. Ostatně právě otázka opětovného vztyčení mariánského sloupu budí takové vášně právě s ohledem na tyto historické křivdy.

Přitom obě strany, katolíci i protestanti, mají své mučedníky, své velké postavy jež se stávají vzorem, i takové, na něž se snaží spíše zapomenout. I zde rozhodně platí, že žádná ze zúčastněných stran není bez viny. Dějiny českých zemí jsou plné bolesti a hříchu, křivd a nespravedlnosti. Naše církve v tom nejsou výjimkou. Až nepříjemně často šlo o konflikty náboženské, věroučné, motivované někdy velmi ušlechtilými úmysly, ale ve výsledku nakonec plodící především zkázu a zmar.

Ale opět, nechceme tyto činy soudit. Nechceme měřit, kdo komu více či naopak méně ublížil. Písmo nás učí, že soud náleží Bohu. Nám křesťanů svěřuje Hospodin Ježíšovými ústy zcela jiný úkol. Máme se smířit se svými bratry!(Mt 5, 23-24). Vždyť kdo se na svého bratra hněvá, má být vydán soudu a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. (Mt 5, 22)

Činíme tak? Smířili jsme se skutečně se svými bratry ve víře v téhož Krista? V toho Krista, který nás tak často zve k pokoře, k tichosti, k odpuštění, k odpírání zlu a k dodržování zákona lásky? Který nás žádá abychom milovali dokonce i své nepřátele? Tím spíše máme milovat své bratry a sestry ve víře. Svůj zápas ostatně nevedeme proti tělu a krvi. (Ef 6,12)

Domníváme se, že navzdory některým nadějným pokusům o smíření, o vzájemnou úctu a respekt, mají naše církve a jejich vrcholní představitelé spíše snahu řadu podobných bolestných otázek zcela ignorovat. Snahy o praktickou ekumenu mnohdy končí pouze uctivými občasnými setkáními. Vzájemný dialog o naší společné bolestné minulosti se téměř neděje, a to mnohdy nejen mezi katolíky a protestanty, ale často ani mezi jednotlivými nekatolickými církvemi navzájem.

Žijeme své životy víry, smíření a odpuštění, spíše jen v rámci jednotlivých církví, nikoli v rámci celého Těla Kristova. Ježíš, kterého všichni svorně nazýváme pánem a králem, nás ale vede k něčemu naprosto jinému. K usmíření, jež se neobejde bez překračování našich mnohdy pečlivě střežených denominačních hranic. Bez vzájemného odpuštění, bez vyznání našich hříchů a vin, i hříchů těch, kteří nás předešli.

Naléhavě vás proto vyzýváme k naslouchání druhým, ke skutečnému dialogu, k vyznání vzájemných vin a k nefalšovanému a upřímnému odpuštění! Přesně tak, jak nás nabádá náš Pán. (Mt. 11, 28-30) Jedině tak budeme schopni nejen vyplnit jeho příkaz ke smíření, ale také skutečně a věrohodně oslovovat ty, za nimiž nás náš Pán posílá především.

Pane Ježíši, který ses modlil abychom byli jedno, prosíme tě za jednotu křesťanů, tak jak ty chceš, a skrze prostředky, které ty chceš. Ať nám tvůj Duch dá prožívat utrpení z rozdělení, vidět naše hříchy a důvěřovat v naději, která je nad všechno očekávání. Amen.

(modlitba za jednotu křesťanů, kterou sestavili a pravidelně se modlí, bratři a sestry Komunity Chemin Neuf, podle modlitby opata P. Couturiera)

 

(Výzva bude 8. listopadu 2020 předána představitelům všech, v České republice působících církví)


Martin Šanda, historik umění, člen Církve bratrské    Kontaktujte autora petice

Podepsat tuto petici

Podepsáním povoluji Martin Šanda, historik umění, člen Církve bratrské, aby předal/a můj podpis tomu, kdo v této věci pravomoci.


NEBO

Obdržíte e-mail s odkazem na potvrzení podpisu. Abyste si byli jisti, že budete e-maily dostávat, přidejte si prosím info@petice.com do vašich kontaktů nebo seznamu bezpečných odesilatelů.

Vezměte prosím na vědomí, že svůj podpis nemůžete potvrdit odpovědí na tuto zprávu.

Placená propagace

Tuto petici nabídneme 3000 lidí.

Zjistit více...