Výzva k ukončení a prošetření válečných zločinů na Ukrajině

Masakr civilistů v Buči na očích světové veřejnosti. Nikdo nás už nemusí přesvědčovat o podvrhu. A proto: Obracím se na vás touto peticí jako obyvatel Evropy, kterou se přehnaly dvě horké světové války a kterou jedna studená válka na desetiletí rozdělila; jako občan republiky, jež dvakrát zakusila vtržení cizí armády na své území; ale především se na vás obracím jako člověk, neboť poslední události na Ukrajině lze jasně považovat za zločiny proti samotné lidskosti. Masakry civilistů ve městě Buči se mě bezprostředně dotýkají, zbavují mě posledních zbytků iluzí o mírovém řešení a burcují alespoň k nepatrnému činu než k žádnému. Tím spíše, že tato válka se ani zdaleka nechýlí ke konci a brutality se mohou kdykoli a kdekoli jinde opakovat. (Vzpomeňme nejnovější nálezy v Boroďance nebo raketový útok na zalidněné nádraží v Kramatorsku.)

Od konce února jsme svědky ruské agrese vůči sousední Ukrajině zdůvodněné mlhavými pojmy denacifikace a demilitarizace. To vše za soustavného lhaní světové veřejnosti i sobě samým a vymýšlení slov o podvodu namísto přiznání si trpkých skutečností, vlastních ztrát, ovšem také válečných zločinů. Ukazuje se, že jsme konfrontováni s ničeho se neštítícím zlem, které namísto byť jen stínu sebereflexe nabízí jen výsměch napadené Ukrajině a „nikoli přátelským“ zemím.  

A pokud to nebyl ještě samotný vpád na svrchované území, pokud to nebyly zakázané kazetové střely ani ostřelování jaderných elektráren, ba ani humanitární katastrofa Mariupolu provázená mařením pokusů o evakuaci obyvatel, pak právě Buča se musí stát oním bodem zlomu nebo pověstným překročením čáry. Obrazně se pod námi otevřela morální černá díra, ze které se nesmí dostat ani vlásek viny, kam nesmí proniknout ani paprsek milosti.  

Nyní už to nelze přehlížet a čekat, že se někdo „kompetentní“ postará o spravedlnost. Ostatně je nad slunce jasné, že Rusko pod taktovkou dříve autokrata, dnes už diktátora Vladimira Putina samo od sebe mašinérii nezastaví, že tato první evropská válka 21. století skončí teprve s tím, kdo k ní dal povel, a že bez zásahu třetí síly k tomu nedojde. Možná si Ukrajinci značnou část území uhájí – a daří se jim to prozatím bravurně –, ale i tak je zjevné, že bez zásahu třetí strany se Ukrajina na léta stane chronickou bolestí na mapě Evropy a trvale doutnajícím ohněm sporů, bolestí a traumat.

Když byly oboje hranice státní i morální překročeny, je neuvěřitelná představa, že by vůdce Ruska vše ustál a odešel z prezidentského úřadu až nějakou „ústavní“ cestou; že by s ním přední západní politikové opět museli začít jednat a více či méně ochotně přijmout nové geopolitické uspořádání; zkrátka že bychom si na Putinovo věčné prezidentství zvykli a nechali vagony dějin zajet do nových kolejí. Takový mír by byl nemocným mírem s vysokou pravděpodobností opětovného vypuknutí konfliktu. V tomto smyslu tvrdou pravdu pronesl americký prezident Joe Biden ve svém nezvykle ohnivém projevu při státní návštěvě Polska: „Tento člověk nesmí zůstat u moci.“ Trefná slova. V opačném případě by totiž po generace zůstala černá skvrna na svědomí Evropy.

Jak to dopadá, když se agresorovi nikdo nepostaví do cesty (anebo jen alibisticky a vlažně za pomoci pouhých gest – viz slavné sankce), ukazuje jeden stručný příběh: Začalo to v roce 2014 anexí Krymu a skončilo to cynickým vražděním obyvatel ve městě Buči. Opravdu to skončilo? Jaká děsná odhalení nás po Buči ještě čekají? V tom tkví ústřední otázka. Ta namísto odpovědi vyvolává myšlenku podobající se svou prostotou jednomu z Newtonových zákonů: Dobyvačné zlo, nebude-li zadrženo silou působící proti němu, může se zastavit až u našich dveří. A pak už bude pozdě hrát si na překvapené.  

Jedno už jsme snad v běhu událostí mohli poznat: Ze seriálu balíčků sankcí a zabavování jachet si mocnář nic dělat nebude. Ten člověk je příliš zajatý velkolepou idejí návratu Sovětského svazu a zcela zřejmě zaslepený urputnou záští k ukrajinskému národu. Měl by stejně jako jeden každý pachatel válečných zločinů včetně „řezníka z Buči“ poznat, že kdo se vědomě dopouští zla, musí počítat s následky svého jednání.  

Jestliže si ruský prezident s při svých krocích bral inspiraci z postupu jiného diktátora v předvečer Mnichova, může si zbytek Evropy vzít příklad z jeho oponentů a vytvořit protiputinovskou koalici s cílem ukončit válku a dovést diktátora a další velitele zodpovědné za zvěrstva před mezinárodní soud. Obejít přitom i NATO, které se více než poctivě drží své podstaty obranného spolku, a tedy role diváka. Nikdy bych nevěřil, že člověk zvyklý ohánět se perem a natahovat na papíře přestanu být pacifistou a budu žádat ty orgány, které mají moc něco na tomto poli změnit, aby razantněji, třeba i silově zabránily dalšímu utrpení civilního obyvatelstva na Ukrajině. Ale ta chvíle nastala právě teď a nastat také musela. Důkazem budiž tato petice, prohlášení úvaha, či jakkoli to můžeme nazývat. Přeji si jen, aby byl víc než další z řady planých výzev.  

Masakrem v Buči se ve mně něco až fyzicky bolestivě zlomilo a vnitřní výkřik „dost!“ byl mojí první a nejpřirozenější reakcí. Závěrem lidé, kteří pocítili podobný otřes při útoku na základy lidskosti, níže jako první připojují svůj podpis. Jako k symbolickému šestému balíčku, ze kterého se tímto ve vašich rukou stává otevřený dopis.

(Výzva následně bude směřována k - alespoň papírově - vlivným orgánům OSN a EU)

Aleš Misař jr.    Kontaktujte autora petice