Člověk dostane:
stroj, který zkrátí práci z 8 hodin na 4,počítač, který násobně zvýší produktivitu,
automatizaci, která odstraní část rutinnípráce,Al, která zvládne další část intelektuálnípráce,
a místo otázky „Tak co uděláme s těmi čtyřmi hodinami navíc?" se objeví:
„Co kdybychom za ty čtyři hodiny vyrobili ještě víc?"
A když se to podaří, posune se laťka znovu.
Ještě rychleji.
Ještě efektivněji.
Ještě déle.
Ještě později do důchodu.
A člověk tomu dokonce říká pokrok.
Nejzajímavější na tom je, že k tomu nenípotřeba žádný tyran s bičem. Stačí systém, kde každý další člověk dobrovolně přijme logiku:
„Když budu pracovat víc, budu se mít líp."
Pak pracuje víc. Ostatní musí také, aby nezůstali pozadu. Produktivita vzroste. Standard se zvýší. A původní výhoda zmizí.
Takže technologický pokrok může vytvořit absurdní smyčku:
technologie → vyšší produktivita → vyššíočekávání → vyšší výkon → nový standard další technologie → ještě vyšší očekávání.
A na konci stojí člověk s procesorem výkonnějším než počítače, které řídily přistánína Měsíci, a říká:
„Nemám čas."
To je možná jedna z nejbizarnějších věcí na celé lidské civilizaci. Ne že neumíme vytvořit dostatek. Umíme. Spíš máme pozoruhodný talent přesvědčit sami sebe, že dostatek nikdy není dost