Kysela: "Podle mne populismus je vzýváním většiny."

(Po Moravcově dotazu, co je tedy kořenem blbé nálady.)

    A máme to. Již staří latiníci empiricky odpozorované "Vox populi, vox dei,"  hlas lidu, hlas boží. Dnešní terminologií, s použitím vyšší matematiky přeloženo, hlas lidu je se značnou jistotou  a spolehlivostí nejblíž pravdě, a dokáže se blížit i správnému řešení. Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit,  můžeme s tím polemizovat, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat.

   Kdo používá termín populismus, plije demokracii do tváře.  Zhusta  se přitom skrývá za umělým, gumovým pojmem spravedlnost. Pokud vůbec považuje za nutné nějak své spílání zdůvodnit.

     Demokracie  je primárně o spolehlivé  správnosti,  případně  optimalitě řešení, a to jsou tvrdé, měřitelné parametry.

    Naproti tomu spravedlnost se v přírodě nevyskytuje. V přírodě  buď něco vyhovuje nějaké konfiguraci přírodních zákonů, pokud možno co nejlépe, anebo to neexistuje. Protože to bylo zničeno. 

     Princip správného řešení, pokud možno optimálního,  se tedy v přírodě vyskytuje nečekaně často.  Je velice, až darwinovsky  důležitý;  je všudypřítomný.    Bez něj, bez respektu k němu v dlouhodobém horizontu nepřežijeme.

 ===

     Podívejme se nyní, co se děje,  když  se ve volbách ucházejí o mandát dva  kandidáti.

    Musejí se voličům představit; jinak by kontumačně postoupil soupeř.  Učiní tak formou kontaktu, nejlépe osobního, případně písemného. Promluví veřejně, něco napíší, vystoupí v televizi. Případně někdo neznámý nahází na cestu  jejich soupeři slepičince: nasadí voliči brýle mámení.  S proslovy objíždějí volební shromáždění v obvodě. 

    Voliči posoudí jejich schopnost zastávat daný post; vlídně naklonění dají svůj hlas. Nejsou-li voliči vlídně nakloněni, musejí být aspoň někým dalším přesvědčeni, že druhý kandidát je ještě větší neštěstí.

     Voliči vnímají situaci, tj. problém+řešení,   přesně + n á h o d n á chyba osobního pohledu.

     A ta chyba, pokud voliči zhruba vědí, oč se jedná,  jde v   p r ů m ě r u  k nule. 

     Podobně lze popsat i stanoviska obou kandidátů. Volič -jako celek - je tedy schopen zvážit, jak daleko jsou kandidáti od správného řešení. Ten, který se více blíží k přesnému řešení, obdrží více hlasů. Druhý se do příštích voleb musí polepšit, chce-li v nich uspět;  zvýšení kvalifikace ještě nikdy ničemu a nikomu neuškodilo.

    Přitom žádný z voličů nemusí být zcela přesný ani v jednom ze tří uvedených stanovisek.

       Uvedený popis se používá v počtu pravděpodobnosti; je tedy nezávislý na římském nebo jakémkoliv jiném právu. 

===

    Co se stane, když kandidátů bude víc? 

     Stanovme spravedlivá pravidla. Ať je hlas každého slyšán! Zadejme dolní hranici úspěšnosti. Dejme tomu 4%. Každý, kdo ji přeleze, obdrží mandát. Bude mít ve všem pravdu, a všechno bude řešit správně. Z hlediska volebního zákona.

     Dalších podobných spravedlivých ale bude ještě asi deset. Někteří se budou nějak s někým shodovat či podobat. Ale většinou ne, a svá špecifiká si budou bránit jak o mandát. Že někdo z nich, jeden či možná dva, bude nejlepší? Tím hůř pro něj. Všichni ho budou okopávat ze všech stran,  na kalibru nadávek nešetříce. Dohodnou-li pak se někdy? Toť pouhá iluze. Vždyť spolu nemají nic společného,  a navzájem se do krve nenávidí.

     Výsledek byl pojmenován již před sto lety: Kocourkov a Hulvátov. Později byl rozpoznán subjektivní příznak: chronická blbá nálada. Shodou okolností tuto terminologii zavedli dva nejlepší presidenti. 

 ===

    Uvedené příklady ukazují, že situace je velice vážná. Opět, volič jako celek vnímá chronickou neoptimalitu situace, a je jí frustrován. To je ta blbá nálada.

    Proč je situace vážná? Došlo to tak daleko, že nejsou sto ani sestavit vládu.  Tento debakl neomlouvá ani skutečnost, že sousedi jsou na tom podobně. To říká jen tolik, že vlády po celém EU jsou podobně nemohoucí. Ze stejného důvodu. 

     Zpupně jsme se domnívali, že si vystačíme se zákony, co si odsouhlasíme. 

   Není to pravda. Ukazuje se, že provozujeme za drahé peníze blbosti, a úplně zbytečně.

A proč velice? Není to vůbec legrace. Vzpomeňme na výše zmíněný darvinovský princip správnosti a optimality.

V přírodě je všudypřítomný. Jeho nerespektování přírodá  trestá.   Zná jediný trest. A tím je vyhynutí.

#125952: -  

 „Zásadu, že pokud jde o vládu, má většina národa právo na všechno, považuji za bezbožnou a odpornou, a přesto kladu do vůle většiny původ všech mocí. Jsem v rozporu sám se sebou? Existuje obecný zákon, který vytvořila nebo alespoň přijala nejen většina toho nebo onoho národa, ale většina lidstva. Tímto zákonem je spravedlnost. Spravedlnost tvoří tedy mez práva každého národa. Národ je něčím jako porotou pověřenou zastupovat celou světovou společnost a uplatňovat spravedlnost, která je jejím zákonem. Má mít porota, která reprezentuje společnost, větší moc než sama společnost, jejíž zákony uplatňuje?“

                                    (Alexis De Tocqueville )

#125952: -  

    Vida. Zdá se tedy, jakkoliv je to k nevíře, že i v této oblasti platí nějaké přírodní zákony. Dokonce nejméně dva.

    To je dobrá zpráva.  To je pevný bod.    

   Přírodní zákon nelze překroutit. Je ale možné něco mnohem lepšího. Dá se konstruktivně využít. 

   Vzpomeňme, jak se na konci devatenáctého století  průkopníci aviatiky vrhali do vzduchu. Se stroji s netopýřími křídly, těžšími než vzduch. Bez znalosti příslušných přírodních zákonů,  s odhodláním sebevrahů.   Otto Lillienthal: "Je třeba ... obětí."

   I Werner von Siemens nad nimi mával rukou ve svých pamětech: "Tohle se prostě nikdy nikomu nepodaří. Škoda času."

     Taky se to s těmi křápy nepodařilo. Vem je čert. 

     Pak přišli s Bernoulliho rovnicí. To bylo třeba. Není nic praktičtějšího, než dobrá teorie.

     A Siemens?  Dnes se podle něj jmenuje prestižní cena.