Mám těžce zdravotně postiženou dceru (DMO-kvadruparéza + ostatní dg.) a integrovala jsem ji do běžné třídy ZŠ bez asistenta pedagoga. Od 5. třídy má asistenta, ale na veškeré prověrky, zkoušení a testy odchází ze třídy... V současné době je dceři 18 let a studuje v 5. ročníku šestiletého gymnázia. Už si nepamatuji počet dětí v 1. třídě, ale v 9. jich bylo 31... Dcera studuje bez úlev, tzn. zvládá učivo stejně jako ostatní. Pokud je zkoušena písemně, má na vypracování prověrky více času.

Co dodat k integraci (inkluzi)...? Byla to první nejlepší "věc", kterou jsem pro ni mohla udělat. Když ji zpětně zhodnotím, musím přiznat, že to co zvládly děti úplně přirozeně v 1. třídě s mojí dcerou během 14 dnů po začátku školního roku, nezvládá středoškolský pedagog ani za 2 roky jejího studia. Samozřejmě, s citlivým přístupem učitelek ZŠ. Tím mám na mysli přístup k dceři, moc s pomůckami, jejím pomalejším tempem, prostě s úplně bežným školním životem. Soužití mojí postižené dcery se zdravými spolužáky bylo přínosem pro obě strany. Dcera se od nich mnoho naučila a oni se naučili mnoho od ní. Až tyto děti dospějí a zařadí se do pracovního a společenského života, nebudou mít problém s postiženými lidmi na vozíku. Ony se to už naučily...

Nemyslím si, že je problém v dětech, ať ve zdravých nebo postižených, ale v pospělých. Ti neustále hledají důvody, proč neintegrovat, co by se mohlo pokazit, kdo by se víc omezoval, na koho by to mělo špatný vliv, co pedagog nezvládne, atd. 

Je jisté, že pro pedagoga je vyčerpávající mít ve třídě postižené dítě a také práce navíc. O to více by měla pracovat rodina. Byla jsem si vědoma, že pokud se vydám touto cestou, bude to dřina. Ano, byla to dřina a řehole, ale ničeho nelituji. Je naivní se domnívat, že s takovým dítětem se nemusí nikdo doma učit a dál ho rozvíjet. Díky včasné integraci (inkluzi) má ale dcera možnost prožít úplně normální život. V ZŠ měla kamarády, se kterými byla v kontaktu, chodili za ní na návštěvy (někdy i několikrát týdně), telefonovali si, občas spolu zašli do kina nebo ven. Bylo patrné, že ji berou jako normální zdravé chodící dítě, protože byli na ni zvyklí již od 1. třídy...

Po absolvování ZŠ jsem se s dcerou musela přestěhovat z místa trvalého bydliště do úplně jiného kraje, protože integrace na SŠ v našem městě nebyla možná ze zcela trapných důvodů ředitelů škol, např. mi bylo řečeno, že pokud by vypukl ve škole požár, tak by dcera na vozíku ucpala schodiště... Co dodat? Tento argument mi sdělil vysokoškolsky vzdělaný člověk. V současné době musíme na gymnázium dojíždět, takže toho volného času na její vrstevníky moc není. A je pravdou, že pokud chce mít dcera ve škole slušné výsledky, musí se studiu věnovat. Mimochodem, vůbec neřeším, jestli občas dostane z nějakého předmětu čtyřku nebo pětku...

Petici jsem podepsala, ale nee kvůli dětem, ale dospělým. Ti mají problém a stále cosi řeší. Domnívám se, že když dojde k integraci (inkluzi) včas, dostane dítě šanci na alespoň trochu normální život. Polemizuje se tu nad zrušením speciálních škol, ale co bude s těmito dětmi, až budou dospělé? Opravdu se absolventi speciálních škol zařadí do běžného života, nebo budou stát na okraji společnosti? Život není jednoduchý a jsem ráda, že to moje dcera poznala. Poznala to ale díky tomu, že jsem ji před 11,5 rokem integrovala do běžné ZŠ.

#179: Ivana -  

Ivano, já nevidím problém v integraci tělesně postiženého - pokud na škole je technická možnost (stěhovat podle potřeby třídu, či nějaká zdviž aby se dalo manipulovat s vozíkem). Větší problém vidím v dětech s mentální retardací - kteří nevydrží pracovat, křičí, narušují třídu, mnohdy svými projevy obtěžují ostatní děti (osahávají, napadadají,poplivají..) a podobně. V tomto případě si myslím, že je lepší segregace. 

#179: Ivana -  

 za toto chvála. Ale já si zkusila  se synkem tři roky na ZŠ,za pomoci školy, práce navíc doma.

Syn nesměl být přetěžován - na všech doporučeních SPC toto bylo- nebyl. Asi je také rozdíl v tom, jakou má diagnózu.

ADHD, PAS, PMP....to asi moc na běžné skolš opravdu nejde.....