Petice proti rušení praktických škol

Nelze přistupovat k inkluzi chaoticky a cestou striktních nařízení, tak jak se to dle návrhů obsažených ve Strategii boje proti sociálnímu vyloučení a tlaku nevládních neziskových organizací chystá realizovat MŠMT. Pokud chceme, aby integrace a inkluze všech žáků byla úspěšná, musí mít MŠMT vytvořenou jasnou koncepci vzdělávání od rané péče až po terciární vzdělávání. Ta ministerstvu vzhledem k častým personálním změnám zcela chybí. Musí být jasně zpracována míra potřebných podpůrných opatření na základě které doporučí školská poradenská pracoviště školám možnosti vzdělávání dítěte. Na realizaci tohoto doporučení musí mít každá škola možnost získat finanční prostředky dle jasně stanoveného normativu pro jakékoliv postižení. Jedná se o dlouhodobý proces, který rozhodně nejde zvládnout během pěti let. Bez jasně stanovených pravidel nutí současný systém financování školy k honbě za co nejvyšším počtem žáků ve třídách, často bez ohledu na kvalitu a efektivitu výuky, což odnášejí hlavně děti a žáci. Finanční prostředky musí být přerozdělovány dle individuálních a skutečných potřeb jednotlivých škol a jejich oprávněných požadavků. Ve třídě s integrovanými dětmi musí pracovat učitelé, kteří musí být proškoleni pro práci s těmito žáky, speciální pedagogové, kteří ví jak s žáky i jejich rodiči jednat, jak je vzdělávat, a také mnohem více asistentů pedagoga.
Rozhodně nesmíme začínat transformaci školství od prostřed, ale musíme začít od rané péče. Všechny děti musí být na zahájení povinné školní docházky dostatečně připraveny. Tomu brání kapacitní možnosti mateřských škol, proto je důležité zachovat přípravné třídy, které připravují děti, jejichž rodiče nemají finanční prostředky na placení školného a stravného v mateřských školách, při všech základních školách.
Do doby, než budou všechny základní školy připraveny jak personálně, tak materiálně na vzdělávání jakkoliv handicapovaných dětí, je jedním z řešení zachovat možnost zařadit handicapovaného žáka (včetně středně těžkých a těžkých specifických poruch učení nebo chování a dětí v hraničním pásmu), dle německého modelu Schule fűr Lernbehinderte – škola pro žáky opožděné v učení, do základních škol praktických, kde je nižší počet žáků ve třídě upraven vyhláškou. V základních školách praktických je možno vzdělávat děti podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání i podle jeho přílohy pro vzdělávání žáků s lehkou mentální retardací. Tuto přílohu mohou využívat všechny základní školy pro vypracování individuálních vzdělávacích plánů pro žáky s poruchami učení, chování i pro žáky ze sociálně znevýhodněného prostředí, proto jsou naprosto nesmyslné snahy tuto přílohu, na jejímž vypracování se podílela řada odborníků a praktiků, zrušit. Bezhlavé a překotné rušení základních škol praktických a inkluze všech jejich žáků do základních škol sníží kvalitu vzdělávání pro všechny děti a omezuje práva rodičů pro výběr školy.
Ve všech základních školách a třídách s individuálně nebo skupinově integrovanými handicapovanými dětmi musí působit vyškolení učitelé, mnohem více asistentů pedagoga než dnes a speciální pedagogové (psychoped, etoped, logoped, popřípadě psycholog či jiný odborník dle potřeby školy). To samozřejmě není možné bez zásadního a jasně stanoveného normativu na jakkoliv postiženého žáka. Pokud speciální školství v České republice zanikne, nekoncepčně a uspěchaně, dostaneme se na kvalitativní úroveň školství v Itálii, kde jsou všechny děti integrovány, ale dle mých zkušeností se zde v převážné většině případů nejedná o integraci, ale pouhou socializaci. Proto nechci, aby se tyto pojmy zaměňovaly, a abychom v současné době násilnou reformu českého školství s výší finančních prostředků vynaložených na její realizaci nazývali správně, tedy snaha o socializaci všech handicapovaných dětí, a neskrývali se za nesprávná slova integrace a inkluze. Kvalitní reforma znamená pro MŠMT náklady minimálně 10 miliard ročně, pokud sem započítáme i částku potřebnou na ranou péči a na studium žáků po úspěšném absolvování základní školy, dostaneme se na částku až 15 miliard ročně. Tvrdit, že miliardy získáme zrušením některých středních škol je naprosto scestné, protože střední školy jsou financovány kraji, ale základní školy financuje obec. Samozřejmostí by mělo být zvýšení procenta HDP, které je vyčleněno ze státního rozpočtu na financování školství a konkrétně v České republice je jedno z nejnižších ze všech zemí OECD (3%), oproti průměru v jiných zemích OECD (6%).
Za těchto předpokladů můžeme dosáhnout úrovně vzdělávání například ve skandinávských zemích. Bez radikálního navýšení finančních prostředků určených na vzdělávání však bude tato rychlá transformace pouze experimentem na dětech, rodičích a učitelích a troufám si říct, že na celém národě.