Studentský manifest k 17. listopadu 2016

"...reprezentují lid spíše podle svých osobních zájmů, nikoliv v nejlepším zájmu občanů..."

Výstižné. Děkuji.  

Správné, přesné. To je ono.

Je vždycky osvěžující  potkat záblesk zdravého rozumu. Jako pramen mezi kaktusy.

    Připomeňme  fakt, jako všední a triviální opomíjený, ...že demokracie není jedna. Ty s chronicky padajícími vládami mají evidentně nějaké vady. 

   Už někde na začátku. Vrozené. Právníci se pižlali s ústavou, pižlali, až ji dočista vypižlali, zadání nepotřebujíce, pravidla nehledajíce, sami si je rodíce.

   Správné fungování je taky hodnota. To se vytratilo stejně tiše, jak tiše narostl kolem ústavy hustý houf právních superexpertů, specialistů na spravedlnost.

    Specialista na spravedlnost  je jen člen jakéhosi antikonfliktního týmu. Jen se snaží odvádět vášně závistníků kamsi do pryč, hate je fuj a tak podobně.  

   Za hustou krvavou mlhou už dávno nevnímá a nevidí skutečné problémy. Co se týče skutečných problémů, není o nic kompetentnější, než kdokoliv jiný. Spíš míň.

     Nejcennější devízou demokracie není spravedlnost pro všechny. Ani náhodou. A přece křivým zrcadlem tohoto pojmu, nejgumovějšího z gumových, nahlíží ústavy kontinentálních států na skutečnost.

     Nejcennější devízou demokracie je schopnost voliče jako celku rozpoznat optimální řešení aktuálních poměrů země.

A právě tato jeho schopnost je štítivě zahazována. S neskrývaným opovržením. Jak ústavními právníky, tak politiky, rukou společnou a nerozdílnou. Ke chronické všeobecné státní kontraproduktivitě. Těžko takový jev označit jinak, než jako organizovanou zpronevěru důvěry.