Petice za referendum o vystoupení z Evropské unie

V současné době, kdy se německá sluníčková diktátorka Merkel klaní samozvanému tureckému sultánovi Erdoganovi, je třeba připomenout si, jakých zvěrstev jsou tito do Evropy zvaní Turci schopni, přičemž za ně neustále popírají odpovědnost. Kdo se nevypořádal se svou minulostí, je schopen podobných zrůdností i v dnešních dnech!

2. listopadu 1914 se Osmanská říše zapojila do první světové války (na straně centrálních mocností). Krátce na to v lednu 1915 se turecká III. armáda střetla s ruskými vojsky na arménském území a byla v bitvě u Šarikamiše poražena. Arméni byli neoprávněně obviněni z toho, že byli příčinou turecké porážky. Vládní strana Jednota a pokrok („mladoturci“) začala připravovat genocidu, jakou Arménie nepamatovala. Z bývalých kriminálníků byly vytvořeny vojenské oddíly, tzv. čete. Tato komanda od května 1915 deportovala Armény z východních provincií směrem ke koncentračnímu táboru v Aleppu. Většina z nich tento transport, při drastických podmínkách, které panovaly (hlad, žízeň, nemoci), nepřežila. Ti, kteří měli větší předpoklady k přežití (mladí muži), byli odvedeni opodál a popraveni. Významní lidé byli popraveni ještě před vydáním příkazu k deportaci. Ti, kteří přežili přesun do Aleppa, byli v další etapě posláni přes Syrskou poušť do tábora Dajr az-Zaur v Mezopotámii a pokud i to přežili, vyhnali je do pouště, kde neměli nejmenší šanci, nebo je zaživa upálili. V Dajr az-Zaur byl na památku obětem genocidy vystavěn křesťanský památník. V září 2014 byl tento památník poničen radikálními muslimskými stoupenci Islámského státu.

Pouze malé části se podařilo vyhlazování uniknout. Byli to hlavně obyvatelé provincie Van a ti, kteří uprchli během transportu do Istanbulu. Své útočiště našli v Egyptě, Sýrii nebo na Kypru. Zachráněno bylo asi 600 000 lidí. Už v době organizace vyvražďování mnoho významných veřejných činitelů, diplomatů (americký velvyslanec v Turecku Henry Morgenthau) a duchovních (německý kněz Johannes Lepsius) se pokusilo poukázat na události, které se v té době v Osmanské říši děly, ale bez výsledku.

Češi měli svědectví o genocidě Arménů z první ruky už krátce po vzniku samostatného Československa. Oblastí se pohyboval Karel Hansa, jehož kniha Hrůzy Východu vyšla v roce 1923 v Berouně. Stihl v ní shromáždit očitá svědectví a popsat dozvuky masakrů.

„Děti ležely v největším stupni smrtelné horečky bez pomoci na holé zemi v kalu, blátě, vodě. Co živ budu, nezapomenu těch maličkých tvorů, těch trpitelů za viny nespáchané.“

Jeden český inženýr zaměstnaný v Osmanské říši na železnici, podal Hansovi svědectví:

„... během šesti hodin bylo povražděno ve městě Angora více než 1 500 mužů. Všechny svázali a odvedli za město, kde je na odlehlém místě řezníci poráželi jako jateční dobytek.“

Nemůžeme dopustit, aby se Česká republika k těmto zvěrstvům otáčela zády, strkala hlavu do písku a dělala, že se nic takového nikdy nestalo! Zvláště v dnešní době, kdy Erdogan tichými krůčky islamizuje Turecko a dělá si zálusk na obnovení velikosti a slávy Osmanské říše v jejích nejlepších časech.