Petice za referendum o vystoupení z Evropské unie

Pan slovenský exministr Vladimír Palko mi jistě odpustí, že jsem si dovolil takto parafrázovat titul jeho skvělé knihy „Levy prichádzajú“. Těžko se ale dá situace v současné Katolické církvi charakterizovat jiným způsobem.

Katolické svatyně byly v minulosti častokrát cílem zničující rouhačské devastace. Připomeňme si Francouzskou revoluci, kdy r. 1793 byla totálně vypleněna pařížská katedrála Notre Dame a na hlavní oltář posazena prostitutka coby „bohyně rozumu“. Totéž se dělo takřka ve všech francouzských kostelech. Téměř to samé probíhalo v Římě za Mazziniho revoluce r. 1848 a Garibaldiho r. 1870. Po bolševické revoluci v Rusku r. 1917 byly nádherné chrámy buď zbořeny, nebo přestavěny na zimní stadiony či plavecké bazény.

Něčeho podobného jsme svědky i dnes – pouze s jedním podstatným rozdílem. Tehdy prováděli ony blasfemické akce otevření nepřátelé Krista a Církve, kteří nijak neskrývali své úmysly „zničit tu hanebnici“, jak se vyjádřil Voltaire. Dnes ale totéž rouhání provozují samotní církevní hierarchové! Pro ilustraci uvedu dva konkrétní příklady, jak je publikuje včetně fotografií německý tradiční katolický portál katholisches.info. V katedrále francouzského města Bésancon se konalo přímo uvnitř ní se souhlasem biskupa cirkusové představení, v presbytáři jezdili artisté na koních a provazolezci chodili po lanech. V katedrále německého Osnabrücku sám tamní biskup mons. Bode zorganizoval balet za doprovodu Bachovy hudby, kdy téměř nazí baleťáci a baletky předváděli eroticky dráždivé scény (viz obr. níže). Ne, nejsou to bolševici nebo osvícenci, kdo takto pustoší Boží chrámy, ale samotní biskupové a kněží, s jejichž souhlasem nebo přímo pod jejich vedením se tyto akce konají. Zde je názorná ukázka, jakou mají představu o tzv. „multifunkčním využití kostelů“, o němž se v poslední době hodně mluví. Bezděčně se nabízí scéna Pána Ježíše s bičem v jeruzalémském chrámu.

Toto zdaleka nejsou ojedinělé případy. Vzpomeňme jen tzv. „šaškovských mší“ (Narrenmesse) o masopustu, kdy při NOM liturgii mají kněží i věřící šaškovské oděvy a klaunovské nosy a různé „pitominky pro zasmání“ se staly součástí bohoslužby. Nebo tzv. „countrymesse“, kdy se slouží mše za doprovodu country hudby, kostel je upraven jako hospoda, jsou zde stoly a mezi nimi chodí číšníci, lidé si objednávají klobásky a pivo, načež od nedojezeného buřtu jsou rovnou k přijímání, půst sem, půst tam.

Rouhání však neprobíhá pouze v rovině liturgie. K tomu jeden signifikantní příklad z Polska, jak ho zveřejnil portál Fronda.pl. Dr. Wanda Poltawska, dnes již 90letá lékařka a odpůrkyně potratů, jež byla spolupracovnicí papeže Jana Pavla II., vyzvala polské katolické lékaře, aby připojili svůj podpis pod tzv. Deklaraci víry, v níž by se zavázali k odmítnutí potratů a k boji proti nim. Podepsaly jich už tři tisíce. Ve smyslu této Deklarace ředitel jedné varšavské kliniky prof. Chazan odmítl provést potrat jisté klientce, u níž diagnostikovali poškození plodu. Ona žádala, aby jí dal typ na jiného lékaře nebo zdravotní zařízení, kteří by zákrok provedli. Chazan jí však řekl, že i toto je proti jeho svědomí. Ona podala na něj stížnost, proti lékařům, kteří podepsali Deklaraci, se strhla štvavá kampaň liberálních, zednářských a socialistických médií. Na jejich stranu se postavil i premiér Donald Tusk svým upozorněním, že lékaři „musí respektovat platné zákony“.

To by ještě bylo „v normě“, od odpůrců katolické nauky nelze nic jiného čekat. Jenže do jejich tábora se nečekaně zařadil exrektor Katolické univerzity v Lublině  a eso polské morální teologie P. prof. Andrzej Szostek. Řekl pro média, že prý lékaři mají „morální povinnost“ informovat žadatelku o potratu, když sami jej nechtějí provést s odvoláním na výhradu svědomí, o zdravotnickém zařízení nebo o lékaři, kde tyto skrupule nemají, tím se prý na hříchu potratu nijak nepodílejí. Zákony prý je třeba poslouchat, pokud někdo s nimi nesouhlasí, má prý v demokracii možnost vznést požadavek jejich změny. To, že je v totálním rozporu s encyklikou Jana Pavla II. „Evangelium Vitae“, panu profesoru Szostkovi vůbec nevadí. Redaktor Tomasz Terlikowski trefně dodává, že když někdo za ním přijde a bude chtít, aby  Szostka zavraždil, on mu řekne, že jeho svědomí mu to nedovoluje, tudíž to neprovede, ale dá mu tip někoho, kdo to bude ochoten udělat. Ironicky se ptá, jestli v takovém případě bude či nebude vinen jeho vraždou? Takové výroky ze strany předního polského moralisty nelze chápat jinak než jako blasfemii vůči katolické morální nauce.

A vraťme se z cestování po Evropě k nám. Pan profesor M. C. Putna, jenž se vydává za katolíka a je našimi hierarchy za něj skutečně považován, tlumočí urážlivé dílo „Corpus Christi“, představující Krista jako homosexuála v sodomském vztahu s Jidášem. Toto Putna prezentuje jako „vrchol umění“ – a naši páni na biskupstvích mlčí, ačkoliv katoličtí věřící by si zasloužili alespoň jasné odsuzující slovo, když ne přímo soudní žalobu. Tato sprostá rouhačská blasfemie vychází přímo z našich řad a našeho středu, ne od vnějších nepřátel – a to je to nejtragičtější. Pane, jak dlouho ještě?

Radomír Malý