Petice na podporu ústavní stížnosti proti inkluzi

Jsem sice v důchodu, bývalá zástupkyně ředitele ve střední uměleckoprůmyslové škole, ale inkluze mě dráždí až k infarktu. Pokud bude inkluze téměř stoprocentní, tak nevím, proč draze školíme uchazeče o studium speciální pedagogiky. Ze zkušeností našich kolegů učících ve "zvláštních školách" v našem městě vím, že stříhání nohavic u kalhot učitelky, která právě zapisuje do třídnice, není ničím neobvyklým. A to je ten nejmenší problém. "Naše" střední škola uměleckoprůmyslová má perfektní zkušenosti ze spoluprací s těmito speciálními školami. Naši studenti s nimi a s "postiženými psychicky i fyzicky ze stacionáře" chodí malovat, několikrát ročně se jim starají o zábavu. Naši studenti nám doslova děkují za to, že jim pomáháme poznat život v celé jeho šíři (včetně všech docela nenormálních problémů, je pravda, že ne všichni jsou touto zkušeností nadšeni), a je pravda, že občas se někdo "chytne," a jde speciální pedagogiku studovat. Prostě i ve svém mládí samozřejmě s dobrým vysvětlováním od našich kantorů a dalších osob řeknou, že takhle život dosud nepoznali a že nám za to děkují. A samozřejmě my jsme jim za tuto zpětnou vazbu vděční. Již několik z nich se tomuto věnuje, další se stávají pěstouny na omezenou dobu apod. Nechci říci, že jsme tzv. dobří, ale z ohlasů našich absolventů ohlasů (asi je z podivem, že i od našich studentů v dálkovém studiu - a to mluvím ze setkání se svou třídou v listopadu 2015) víme, že občas tzv. našli svoje místo v životě. Dnes to asi zní blbě, ale jsme na tento fakt hrdí.