Zachraňme údolí Berounky

Protipovodňová ochrana přehradní nádrží je nesmysl, byť by to byl "suchý" poldr. Když už je voda v korytě nic ji nezadrží, leda na čas zbrzdí. Tolik vody, co bylo v roce 2002, tu hráz nakonec přeteče a protrhne. V profilu Nezabudice sice studie navrhuje tížnou hráz s obsypem, ale geologické podloží tam není vhodné. Proto nakonec v roce 1988 vláda ustoupila, protože k tlaku ekologických hnutí a státní ochrany přírody proti přehradě se přidaly i argumenty ryze technické. Je ale bohužel vidět, že technokraté se stále nevzdávají. Je totiž pohodlnější plánovat přehrady, než hledat cesty přírodě blízkých a krajinnářských postupů, jak vodu zadržet v půdě, obnovovat mokřady, revitalizovat vodní toky, ozdravit půdu atd. Na to se těžko vymýšlejí dotační programy, které by mohli využívat velkozemědělci pěstující řepku a kukuřici na tzv. biopaliva. Muselo by se jít do krajinného detailu a pracovat s půdou a krajinou jako za našich dědů. Střídat plodiny, hnojit organikou, omezit výrazně plochy půdních bloků, obnovovat protierozní meze a agrární terasy, zatravňovat terénní průlehy. Ale také dělat všechno pro to, aby se dešťová voda co nejdříve a nejvíce vsakovala a neodtekla po asfaltu a betonu či kanálem do nejbližšího vodního toku. A to všechno je mnohem náročnější a složitější, než naplánovat a postavit přehradu. Přitom se lze poučit u jiných, třeba v bývalém SSSR, nebo v USA, neřku-li v Číně, jak jsou přehrady zhoubné pro přírodu i pro lidi.
Ivan Kasalický, Křivoklát