Synovská prosba biskupům: Nepodávejte Eucharistii do rukou! 

Synovská prosba biskupům: Nepodávejte Eucharistii do rukou! 

Vaše Excelence, otcové biskupové,

my, katoličtí věřící, se připojujeme k výzvě slovenských věřících a prosíme české biskupy, aby přehodnotili své rozhodnutí umožnit podávání Eucharistie do rukou věřících.

Církev svatá po staletí čelila mnohým soužením. Trápili ji vnější nepřátelé i úpadek ve vlastních řadách. Věrnost svého stádce zkoušel Bůh mnohokrát ranami morovými i nepřízní přírodních živlů. Čím hlubší ovšem byly rány a čím níže klesal zbídačený lid, tím výše pozvedal svůj zrak. Příznačným jevem byl v dobách zkoušek a soužení nárůst úcty k všemohoucímu Bohu, k Panně Marii, ke svatým a ke všemu, co souviselo se spásou, ve kterou doufali sužované davy. Bídný člověk tváří v tvář utrpení a smrti odkládal svůj blahobyt, pýchu a hledal cesty, jak by mohl prokázat Bohu co nejvíce úcty a pokory. Dobře věděl, že bázeň a úcta před Bohem jsou podmínkami štěstí v životě pozemském i posmrtném. Tuto úctu projevoval ve viditelném a tělesném světě viditelně a tělesně tak, aby vydal svědectví o své víře.

Toto poznání, že úcta prokazována Bohu má přednost před vším, čerpala Církev z prvních tří Božích přikázání a řídila se jím po celou svou historii. Její prioritou bylo prokazovat Bohu poctu stále lepší a dokonalejší. Proto se Církev nezastavila na půli cesty, ale s jejím růstem rostl i ideál vnějších projevů úcty. Hledíce s bolestí na projevy lhostejnosti, či dokonce neúcty k svatým věcem, vyzývali světci během církevních dějin ke stále větší a dokonalejší úctě k Bohu a Jeho milosti.

Ústředním bodem církevního života, k němuž se vždy upínala úcta a zbožnost katolické víry především, bylo svátostné Boží Tělo – víno a chléb zázračně přeměněny na Krev a Tělo našeho Pána při oběti mše svaté. Díky nekonečné Boží milosti bylo i nám, bídným hříšníkům, umožněno přijímat čili jíst ústy Boží Tělo. S bázní před takovou milostí a s úctou před Boží velebností, ukrytou tajemným způsobem ve svaté Hostii, padal člověk na kolena v úžasu před Boží pokorou, s níž se On sám a dobrovolně uvěznil do malého kousku hmoty.

Církev svatá, vedená Duchem a láskou k Nejsvětější Svátosti, ustálila v 10. století jako odpovídající projev úcty při přijímání Božího Těla klečení a přijímání do úst. Nic lepšího nevyjadřovalo odevzdanost do Boží vůle, nezaslouženost Božího daru a úctu k němu. Od té doby až do dnešních dob Církev, sužovaná chorobami a katastrofami, nikdy neztratila ze zřetele tuto úctu. Vždy ji kladla nad nebezpečí a individuální neštěstí lidí.

Všichni papežové, včetně Jana Pavla II. a Benedikta XVI., šli v tomto katolickým věřícím příkladem.

Následujme proto i my jejich vznešený příklad, jak nás k tomu vybízí například i kardinál Sarah, a odhoďme od sebe bázeň z toho, co ničí tělo, ale nemůže zničit duši. Vzbuďme v sobě naopak bázeň před Boží velebností, ukrytou v svaté Hostii, a když ji budeme přijímat, udělejme to tak, jak to Církev svatá svého času uznala za nejvhodnější: padněme na kolena a odevzdaně čekejme, až Ježíš přijde k nám, až sestoupí do našich úst. Neberme Ho opovážlivě do svých nehodných rukou, ale nechme ruce posvěcené, tj. ruce kněze, aby nám Tělo Boží podávaly. Bůh nezapomene na naši úctu vůči Jeho Synu a odmění nás v životě pozemském i nebeském.

Tuto prosbu předkládáme se synovskou pokorou a úctou, nicméně zároveň s vědomím, že úcta vůči Nejsvětější Svátosti nám přikazuje nemlčet a pozvednout svůj hlas. Naší snahou není upozorňovat na lidi, na jejich selhání, potažmo chválit jejich přednosti. Jediným cílem naší snahy je uchovat nedotčenou úctu k Božímu Tělu v našem národě. Generace si tuto úctu předávaly jako nejcennější poklad a i dnešní pokolení ji nezaslouženě přijalo jako nejvyšší dar.

Nezničme tento dar, nenechme ho rozplynout v mlze lhostejnosti a krátkozrakého strachu před chorobou. Naši potomci potřebují tento dar úcty a zbožnosti právě tak jako naši předkové. S bázní jim ho odevzdejme, aby jednou jejich ústa nežalovala proti nám u všemohoucího Boha.

Vaše Excelence, ctihodní otcové biskupové, tato synovská prosba je pokornou prosbou věřících, kteří se obávají znevažování Božího Těla, a je podmíněna následujícími skutečnostmi:

Prefekt vatikánské kongregace, která má na starosti liturgii, v jedné knize, která vysvětluje, proč Církev upustila od přijímání na ruku, jasně poukazuje na příklad světců našich časů, kteří přijímali svaté přijímání v kleče a do úst. Máme před očima nemocného Jana Pavla II., když mu kardinál Ratzinger podává svaté přijímání na klekátku, přestože si už sám nezvládl ani kleknout. Další takovou světicí je Matka Tereza. Je opravdu tak ponižující kleknout si před Bohem?

My, věřící České republiky, kteří jsme vždy dosvědčovali věrnost Církvi, prosíme naše otce biskupy, aby zůstali věrní prosbám blízkého spolupracovníka Svatého otce kardinála Saraha. Chceme jako národ oddaný Panně Marii přistupovat k svatému přijímání stejně jako fatimské děti, když jim anděl vyjevil tajemství Eucharistie. NEDOVOLTE, z úcty k Eucharistii, PŘIJÍMÁNÍ NA RUKU, OD KTERÉHO TRADICE CÍRKVE RYCHLE UPUSTILA. Nechceme jít CESTOU ZÁPADU V JEHO ÚPADKU VÍRY v Eucharistii.

(Zpracováno podle slovenské předlohy).

Eva Fryčová    Kontaktujte autora petice