MANIFEST ZA ZMĚNU ZPŮSOBU VZDĚLÁVÁNÍ
Změna myšlenkového vzorce
Na dnešní školu jsme uvyklí nahlížet jako na budovu a instituci, kde jsou děti rozděleny do tříd (místností) podle věku, a kde naslouchají výkladu různě zaměřených učitelů, čímž se ve výsledku vzdělávají v příslušné oblasti. O tom, jak pozorně poslouchají a jak danému tématu rozumí, rozhoduje hodnocení učitele prostřednictvím známek. Na závěr každého období obdrží každý žák či student papír, na kterém je napsáno, jak si v uplynulém období z pohledu učitele v jednotlivých předmětech vzdělávání vedl.
Stávající systém školství je pevně zakotven v naší mysli a jen stěží jsme schopni přijmout fakt, že by to celé mohlo fungovat jiným způsobem. Jedná se o kolektivní víru podobnou náboženství nebo víře v existenci určitého státu, národa, firmy nebo peněz. Tato uvedená uskupení ve skutečnosti neexistují, jsou jen výplodem naší mysli a přijmutí tohoto vzorce myšlení velkou skupinou lidí. Bez víry v hodnotu jinak bezcenných papírků – bankovek, by peníze, jak je dnes známe, nemohly existovat.
Pro přijetí jiného pohledu na vzdělávání je třeba připustit v mysli každého z nás, že stávající obecně přijímané schéma není jediné možné a správné. Pokud toto sami v sobě připustíme a najde se dostatek podobně smýšlejících lidí, je cesta ke změně otevřená.
Známkování
Známka jako nálepka úspěchu a neúspěchu. Známka jako odměna a trest. Známka jako motivační prostředek, který ve skutečnosti demotivuje. Známkování jako soutěž a zároveň jako překážka pro spolupráci.
Hodnocení dítěte pomocí známkování vypovídá o pochopení určitého tématu nebo problému velmi málo. Vypovídá spíše o míře schopnosti dítěte přizpůsobit se nastaveným požadavkům. O jeho zaujetí pro věc nebo o schopnosti nabrané znalosti dále předávat nevypovídá vůbec nic.
Pokud dítě obdrží ve škole jedničku, je spokojené, že už dané téma umí a nesnaží se dál rozšiřovat své znalosti. Dosáhlo úspěchu. Jeho potenciál věnovat se dále stejnému tématu a dále ho rozvíjet náhle uvadá. Pokud dítě obdrží ve škole trojku, má mírnou touhu zlepšovat se, neboť trojka je pro něj signálem, že to ještě tak úplně neumí. Zároveň ale vidí, že pro uspokojení nastavených požadavků jeho úroveň znalostí stačí. Pokud stejnou známku obdrží větší skupina dětí, je trojka vnitřně přijata jako uspokojivá a také nevede k dalšímu rozvoji znalostí. Pokud dítě obdrží ve škole pětku, je vystaveno posměchu ostatních a nese si s sebou nálepku neúspěchu do dalšího života. Pokud se tyto neúspěchy vlivem různých okolností (mentální nepřipravenost soustředit se na dané téma; jiné, vnitřně důležitější okolnosti, kterým je třeba se v danou chvíli věnovat) nakonec kumulují, dítě rezignuje a přijme fakt, že je neúspěšné.
Známkování vede k soutěžení dětí o to, kdo bude v očích učitelů a spolužáků úspěšný a neúspěšný. Moje jednička získává na důležitosti až ve chvíli, kdy ostatní jedničku nemají. Moje pětka je ostudou a neúspěchem až ve chvíli, kdy ostatní dostali lepší známku. Toto srovnávání vede k ještě větší individualizaci vzdělávání ve školách, neboť děti jsou vedeny ke střežení svých znalostí před ostatními, aby tyto nedosáhly na jejich úspěch. Na místo toho schopnost spolupracovat a sdílet znalosti a myšlenky je potlačena. Přitom právě schopnost vysvětlit dané téma někomu dalšímu vede k hlubšímu pochopení tématu a mnohdy vyžaduje ještě další samostudium.
Autorita a spolupráce
Dnešní vzdělávací systém (zejména ve střední Evropě jako dědictví CK reálky a pruské kadetky) je založen na přísném respektování autority učitele a podřízeném chování žáků. Bez ohledu na způsob výuky jednotlivých učitelů jsou děti stále nuceny být rozděleny do věkově homogenních skupin – tříd, kde musí sedět na fyziologicky zcela nevhodných židlích za stoly, dívat se dopředu na autoritu, která něco říká a píše na tabuli, nemluvit, tedy neprezentovat své myšlenky kromě pár minut, kdy jsou „vyvolány“ a následovat autoritou zvolené téma autoritou zvoleným tempem. Nemají možnost mnohdy zajímavé nabyté znalosti dále rozvíjet dle svého uvážení, neboť během další hodiny již autorita přejde k dalšímu tématu, maximálně to minulé zopakuje formou přezkoušení a ohodnocení.
To odpovídá společenským potřebám platným v době vzniku tohoto formátu vzdělávání před přibližně 250-ti lety, kdy bylo třeba rozšířit gramotnost mezi zemědělskou populaci, ze které bylo třeba rekrutovat nové speciálně vzdělané dělníky pro továrny v návaznosti na průmyslovou revoluci, případně nové úředníky pro narůstající státní aparát. To, že tento formát vzdělávání zde zůstal i v dnešní době, je spíše pozoruhodným nedopatřením.
Autoritativní způsob vzdělávání, který nám představuje učitele, jako někoho, kdo ví lépe než my, jak se věci v určitém oboru mají, vede k výchově podřízených a tvárných jedinců, kteří se dají snáze ovládat. Takto vychovávaní jedinci následně inklinují k psychologii ovčího stáda, a i v dospělosti žijí v přesvědčení, že zde vždy bude někdo, kdo ví lépe než já, jak to všechno udělat a vyřešit. To nakonec vede k autoritářským vedením firem, organizací, spolků a celé společnosti. Minulá i dnešní politická reprezentace po celém světě je toho důkazem. Jinými slovy, není možné děti vychovávat v autoritativně fungujícím školství a předpokládat, že budou volit demokraty.
Je k zamyšlení, jestli existence stejného modelu vzdělávání po čtvrt tisíciletí není z pohledu politické reprezentace pohodlnou pojistkou pro ovládání společnosti. Je otázkou, jestli takový systém vzdělávání je v dnešní době přínosem a jestli dává nadále smysl.
Požadavky pracovního trhu na absolventy škol jako je schopnost pracovat v týmu, tedy spolupráce a schopnost samostatně rozvíjet své znalosti a učit se nové věci jsou v přímém rozporu s tím, na co nás připravuje dnešní škola. Těžko lze předpokládat, že v zaměstnání budeme pracovat ve věkově homogenním kolektivu a nebudeme potřebovat schopnost přizpůsobit tempo své práce potřebám dalších, případně využít jejich potenciál pro spolupráci. Že nebudeme potřebovat umět jim předat naše znalosti nebo je od nich přijmout.
Spolupráci ve vzdělávacím procesu jednotlivce je možné chápat jako sdílení nabytých znalostí a zkušeností s ostatními. Osvojení si schopnosti porozumět problému na základě názoru a vysvětlení různých osob s mnohdy jiným pohledem na věc a nalezení vlastní cesty, jak dané téma vstřebat pro své potřeby a předat ho dál dalším, kteří o to mají zájem. Taková spolupráce je pak prostředkem pro překonávání překážek na základě vzájemné důvěry a respektu. Taková spolupráce je výsledkem dohody na základě kompromisů nebo přesvědčivých argumentů. Je to spolupráce, která dává smysl.
Důvěra a respekt
Pokud dokážeme na základě výše zmíněného změnit naše vnímání vzdělávacího procesu, je možné začít uvažovat o jiné formě vzdělávání. O škole založené na důvěře a respektu.
Na důvěře v děti jako samostatné lidské bytosti, kterým je třeba poskytnout vhodně vybavené, bezpečné a inspirativní prostředí pro jejich vlastní cestu ke vzdělání. Na důvěře v přirozenou touhu člověka poznávat a učit se bez vnější motivace, tedy na základě motivace vnitřní. Jen skrze vnitřní motivaci dochází k hlubokému učení se. Na důvěře v umocnění účinku vzdělávání v rámci věkově heterogenní skupiny z důvodu možnosti výše popsané spolupráce. Na důvěře dětí v dospělé, jakožto ochránce a průvodce jejich vzdělávacím procesem.
Na respektu dospělého k dítěti jako sobě rovnému. Na respektu k potřebám dítěte, odpovídajícím jeho věku. Na respektu ke škole jako instituci, kde fungují přesná pravidla na jejichž ustanovení se podílejí děti samotné. Na respektu k názoru druhého a na respektu k síle argumentů.
Vize školy
Umožněme vznik školy, kde nebudou žádné osnovy ani výukové plány, žádní učitelé a žáci v dnešním slova smyslu, žádní vítězové a poražení. Školy, kde si bude určovat tempo a obsah vzdělání každý jednotlivec dle svých osobních potřeb. Školy, kde budou učitelé představovat spíše průvodce na cestě za vzděláním. Školy, která dovolí každému zažít skutečnou demokracii formou rozhodování o směřování školy i podílení se na tvorbě vnitřních pravidel. Školy, kam budou děti chodit rády a bude jim druhým domovem.
Z takovéto školy mohou vzejít silné osobnosti, uvyklé principům spolupráce založené na důvěře a respektu k druhým. Z takovéto školy mohou vzejít demokraticky smýšlející lidé, kteří budou v nadcházejícím dospělém životě schopni hájit své postoje pomocí přesvědčivých argumentů. Z takovéto školy mohou vzejít šťastní lidé.
Takovéto školy již ve světě existují (Summerhill, Sudbury Valley School). Umožněme jejich vznik i v České republice. Změňme školský zákon tak, aby umožnoňoval existenci škol, kde není povinné pravidelné průběžné přezkušování dosažených znalostí.
Robert Racek Kontaktujte autora petice