V dobách Husákovy normalizace jsme si dělali iluze o tzv. "reformních kumunistech" z let 1968-1969. Zcela, nelogicky jsme odmítali vidět, že nejprve v té straně dvacet let museli být, aby se potom dostali nahoru a aby z těch horních funkcí mohli slibovat nějaké nejasné reformy. Nikdo se v žádné partaji nedostane nahoru ze dne na den. V diktaturách komunistického typu se do vrcholné funkce musel člověk vyšplhat, takže když už se vyšplhal, musel být spjat s minulostí a nemohl jen tak pro nic za nic obrátit.

Ještě v roce 1989, kdy režim padal, jsme ty iluze měli. Dubčeka jsme v Praze přivítali jásotem.

Po asi tak dvou nebo třech letech jsme začali vidět, že roky 1968-1969 nebyly pokusem o reformy, nýbrž pouze boj dvou křídel KSČ o koryta.

Připadá mi, že konečně takhle národ začíná propzřívat i směrem k pražské kavárně a že konečně začíná vidět, že třeba i krize v České televizi nebo hromování proti opoziční smlouvě nebo údajné zásluhy Havla a jeho party nejsou a nebyly ničím jiným než komedií na city lidí.

#119347: -  

....jak typické pro nácka střiženého komoušem :-). 

Já jsem žádné iluze o žádných komouších v ČSSR neměl, tedy ani o Dubčekovi a neměl je ani Václav Havel.