Když tisícihlavý dav ukazoval na 17. listopadu Zemanovi červenou kartu, Zeman v tu chvíli mohl říct cokoliv. Mohl je lehce utišit, ba dokonce přiklonit na svoji stranu. „Máte právo být naštvaní. Je mi líto, že jsme si neporozuměli a omlouvám se, pokud jsem se někoho dotkl. Rád bych však, pokud bychom však v tento významný den věnovali vzpomínce na významné výročí a nikoliv politickému hašteření.“ Šokoval by je, hypnotizoval. Nemusel se zříct svých názorů, nemusel se za ně omlouvat. Zachoval by se jako pokorný člověk, státník, reprezentant všech, i těch, kteří mu vystavovali červenou kartu. Namísto toho šel do otevřené konfrontace. „Nebojím se vás, jako jsem se nebál před pětadvaceti lety.“ 

Proč? Protože proti němu nestáli naštvaní občané, ale nepřátelé. Horních deset tisíc, lumpenkavárna, pravdoláskaři, to už je jedno. Miloš Zeman je totiž natolik sebestředný, že nedokáže státnicky uchopit fakt, že by jej dle průzkumů dnes nevolila třetina jeho někdejších voličů. Zarputile trvá na představě nepřátel, kteří jej nenávidí až za hrob bez ohledu na cokoliv, kterým se nikdy nezavděčí a kterým alespoň může dělat naschvály. A právě absence pokory a sebekritiky jej srazí na dno. 

#76695: -  

 To musel psát nějaký debil odtržený od reality. Nejspíše to byl nějaký superdebil z kavárny.

#76695: -  

 Zeman a pokora ? Tak to už je pravděpodobnější, že bude od zítřka chodit lidstvo po rukách !