S tímto hloupoučkým Slovákem se nemá cenu vůbec zabývat a ztrácet čas, ještě štěstí , že většina jeho społuobćanů, na rozdíl od tohoto exota, dokáže uvažovat racionálně a je normálních.

#24517: -  

 Kdoví jestli to je vůbec Slovák.

#24517: -  

že Ty si, chujko, žral toho Majora Zemana? :-) Jeden diel bol nakrútený podľa tohto scenára a Ty to máš v gebuli ešte vždy pomiešané. 

Demokratická strana (DS) se stala po parlamentních volbách 1946 nejsilnější stranou na Slovensku. Získala 62% hlasů, zatímco Komunistická strana Slovenska (KSS) jen 31%. KSS spolu s KSČ již druhý den po skončení voleb připravovaly plán, jak znemožnit demokratům naplno uplatnit mocenskou převahu ve slovenských orgánech moci. Postupně zkonstruovaly za pomoci ministerstva vnitra a bezpečnostních složek sérii nepravidvých obvinění a provokací, které vyvrcholily na podzim 1947 tzv. slovenským spiknutím.

Nosek označil DS jako státně nespolehlivou a obvinil ji z paktování z luďáckými skupinami, které údajně pronikly do vedení strany. Nosek a komunisté požadovali ,,očistu" strany od reakce a převzetí vedení DS lidmi, kteří měli blízko ke komunistům (pplk. Polák, J. Ševčík, primátor Bratislavy J. Kyselý). Jedním z terčů komunistického tažení byl kromě generálních tajemníků této strany M. Bugára a J. Kempného i J. Ursíny, někdejší předseda DS (do června 1945) a reprezentant evangelického křídla v DS.

J. Ursíny byl známý svým vyhraněným protikomunistickým přesvědčením, a proto se brzy po roce 1945 ocitl v hledáčku komunistických agentů. Na podzim 1947, kdy krize na Slovensku eskalovala, požadovali komunisté bezpodmínečné odstoupení Ursínyho z politických funkcí. Tlak na něho a další představitelé DS uspíšil předseda Sboru pověřenců (ve slovenských podmínkách předseda vlády) G. Husák a celoslovenský sjezd závodních rad v Bratislavě, konaný 30. 10. 1947, jenž důrazně požadoval odstoupení Sboru pověřenců, kde měla DS většinu. Ještě týž den pod tlakem českých a slovenských komunistů Ursíny odstoupil z funkce náměstka předsedy vlády, aniž by jej české nekomunistické strany podpořily.

Tím však slovenská krize neskončila. O den později G. Husák deklaroval, že Sbor pověřenců pozbyl důvěry ,,lidu", neboť v něm jsou reakční elementy, a podal za celý Sbor demisi, která ovšem neměla platit (odstoupilo 6 pověřenců z 15, tedy menšina). Dalšími nátlakovými mimoparlamentními akcemi dosáhla KSS v listopadu 1947 nakonec úspěchu. Ve Sboru pověřenců již DS nadále neměla většinu, DS i KSS měly napříště paritní rozdělení křesel a dvě menší strany - Strana slobody a Strana práce - dostaly po jednom mandátu ve Sboru pověřenců. Byly tak de facto nezákonně anulovány výsledky voleb z roku 1946, v nichž DS zvítězila.

Součástí dohody o odstoupení J. Ursínyho byl také ,,dodatek", že pokud se vzdá na podzim 1947 své vládní funkce, ministerstvo vnitra stáhne připravené trestní oznámení. Tento slib však brzy vzal zasvé. Ještě v průběhu únorových událostí v roce 1948 podalo ministerstvo vnitra (z popudu Noska) na Ursínyho trestní oznámení, a jak už bylo v úvodu řečeno, tento významný slovenský politik a demokrat stanul mezi prvními před politickým tribunálem. Propuštěn byl v roce 1953 a do veřejného života se již nezapojil. Zemřel v roce 1972.

Ještě podotkněme, že tzv. slovenské spiknutí je někdy označováno jako ,,generálka" na Únor, poněvadž jeho průběh, respektive závěr byl ,,českému" Únoru velmi podobný. S tím rozdílem, že na Slovensku podal demise za Sbor pověřenců G. Husák a v českých zemích nekomunistické strany.