PETICE proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"

Jan Kubalcik

/ #330 Re: Re: Re: Re: Re: Re:

2015-09-30 21:55

#275: gorwynt - Re: Re: Re: Re: Re:  

Klíč je ve Vaší předposlední větě: "Nedokážete totiž s jistotou říct, že to bude horší.". Jak jsem už jedno uvedl, důkazní břemeno je ale z logiky věci na Vaší straně - Vy jste ten, kdo musí dokázat, že to bude lepší, protože Vy chcete měnit status quo (a, znovu připomínám lorda Falklanda: "Není-li nutné měnit, je nutné neměnit.")... důvody typu "proč by to nemělo jít?" nestačí. Jenže, parafrázuji, Vy nedokážete s jistotou říct, že to bude lepší. Pak ale není žádný důvod cokoli měnit. Nebo, položím otázku sugestivněji: jak nebo čím prospějeme dětem, když umožníme homosexuálním párům děti adoptovat? Nebo ještě jinak, jaký je podle Vás důvod, pro který je nutné měnit?

Navíc je to poněkud mimoběžné. Vždy byli a jsou rodiče, kteří prostě z nějakého důvodu nemilují své děti. Já navíc tvrdím, že lépe je na tom dítě, které s láskou rodiče fyzicky trestají, než dítě, které sice fyzicky nikdo netrestá, ale rodiče jej nemilují. Příjde mi, např., dost zvrácené, když se "ochránci práv" snaží zakázat tělesné tresty, ale rozvody, kterými jsou děti poznamenávány daleko více, hlouběji, dlouhodoběji..., tak rozvody jim jaksi asi nevadí... Ale to jsem odběhl.

Tedy, ano, někteří rodiče dokonce týrají vlastní děti. Hrůza, o tom samozřejmě není sporu. Jistě, mělo by se tomu zabránit... Ale vždy jen za nějakou cenu. Cena, kterou platí např. norská společnost, je podle mého názoru již příliš vysoká - za to, že zabrání téměř každému týrání, platí zcela zbytečným odebíráním dětí z rodin. Takové dítě, které je svými rodiči milováno a které jeho rodiče milují, a které je zároveň násilně vytrženo ze své rodiny, trpí neméně, než dítě, které je svými rodiči týráno a nikdo mu nepomůže. Je to, domnívám se, jedna ku jedné - nebo, možná lépe řečeno, žádný člověk není sto opravdu rozhodnout, které z těch dětí trpí víc. Norská cesta však neminimalizuje dětské utrpení - minimalizuje jeden zdroj utrpení a jiný zdroj naopak maximalizuje... v součtu, důvodně se obávám, je dětského utrpení více, nikoli méně. Podobně jako kriminalita obecně - to je jistě něco, co by bylo záhodno mýtit až vymýtit... ale za každou cenu? Za cenu zavedení policejního státu a la Stalin? Tam (a v podobně fungujících režimech) se kriminalitu přece podařilo potřít téměř bezezbytku, jakýkoli jiný režim měl téměř vždy jen více kriminality... Ale, proč říkám, že jde o mimoběžné záležitosti... Vám i mně leží jistě na srdci osud týraných dětí. Ale tím, že umožníte homosexuálním párům adopce dětí, nepomůžete ani jednomu z nich.

Přes Vámi uvedené příklady platí, že statisticky je rodina pro děti optimálním místem. Biologičtí rodiče jsou, statisticky, vůbec nejlepší. Myslím, že důkazy tohoto tvrzení Vám může nabídnout např. dětská psychologie. Vaše podivné otázky na způsobilost rodičů jako by vycházely z názoru, že děti komusi patří a on je lidem přiděluje. Tak to ale přece není. Děti nenáleží žádnému člověku, ale nejvíce to lze říct právě o jejich rodičích. Nikdo nemá kompetenci dělat rodičům nějaké školení. Rodiče se jistě mohou z nějakých důvodů (nespekulujme o těchto smutných variantách...) dětí vzdát... Nebo se vůči nim chovají tak zle, že by jim je měla společenská autorita (dnes tedy stát) odebrat. Rodiče také mohou zemřít. Všemi těmito způsoby vznikají bezprizorné děti s více či méně smutnými osudy a v jejich zájmu je dostat se do prostředí, které je statisticky co nejblíže optimu. Ani pro tyto děti nevykonáte nic, nijak jim nepomůžete, pokud umožníte homosexuálním párům adoptovat děti...

S přátelským pozdravem

Jan Kubalčík