Petice za oficiální uznání arménské geneocidy Českou republikou

#1: -  

 Je to taky určitá cesta, jak vyjádřit nesouhlas s postojem turecké vlády.

http://www.panarmenian.net/eng/news/190663/

#1: -  

 A proc jako v dnesni dobe..? Sto let pote...a chcete bojkotovat Turecko?

Samozrejme osobne muzete...ale neni na svete zeme,ktera nema ve sve historii temna data a udalosti...bojkotujeme snad Nemecko?

#4: - Re:  

 Jenže Německo nacistickou genocidu uznalo a se svou minulostí se vyrovnalo, kdežto Turecko ji stále tvrdohlavě popírá, to je ten diametrální rozdíl.

#5: - Re: Re:  

 Naprostý souhlas! Turecko na rozdíl od Německa se staví k své temné minulosti zbaběle a ani 100 let poté není ochotné požádat o odpuštění.

#3: q - s krizikom po funuse 

14.4.2015 Zahraniční výbor poslanecké sněmovny ČR odsoudil genocidu z roku 1915 stejně jako tak i její popírání.

Ovšem zatím tak neučinil žádný exekutitvní představitelný orgán českého státu (prezident, vláda či ministr zahraničních věcí).

Přeji těžce zkoušenému arménskému lidu co nejvíce štěstí a úspěchu.

Turecko, po nástupu nového prezidenta Erdogana, opouští odkaz zakladatele Turecké republiky Atatürka, který drasticky omezil moc Islámu v Turecku, zavedl latinku místo arabského písma a modernizoval zemi a přiblížil ji tak k Evropě, a směřuje stále více k prosazení Islámu ve všech sférách života Turecka. Je to závažná skutečnost, protože to může znamenat, že člen NATO již není spolehlivý a může se přiklonit k reakčním arabským státům.

Dnes je výročí Tureckých zvěrstev 24.4.1915 a nikde ani zmínka. V Konstantinopoli (dnešním Istanbulu) bylo v uvedený den pozatýkáno na 300 představitelů arménské inteligence a posléze fyzicky likvidováno. Jednalo se o myslitele, spisovatele a specialisty z nejrůznějších oborů. V ten samý den došlo v konstantinopolských ulicích k masakrování dalších 5000 Arménů. Podobné pogromy se uskutečnily i v několika dalších místech po celém Turecku. Byl tak předznamenán hrozný osud 1,5 milionu arménských obyvatel Turecka, kteří byli vybiti v údobí let 1915 – 1923, v rámci kampaně tureckého státu, která měla jednou provždy vyřešit „problém Arménců“ v Turecku. To ale naše islámofilní ubožáky, fašistické sympatizanty, co se zastávají Turecka a jeho přijetí do EU a pochlebují diktátorovi Erdoganovi, jaksi netankuje.

2. listopadu 1914 se Osmanská říše zapojila do první světové války (na straně centrálních mocností). Krátce na to v lednu 1915 se turecká III. armáda střetla s ruskými vojsky na arménském území a byla v bitvě u Šarikamiše poražena. Arméni byli neoprávněně obviněni z toho, že byli příčinou turecké porážky. Vládní strana Jednota a pokrok („mladoturci“) začala připravovat genocidu, jakou Arménie nepamatovala. Z bývalých kriminálníků byly vytvořeny vojenské oddíly, tzv. čete. Tato komanda od května 1915 deportovala Armény z východních provincií směrem ke koncentračnímu táboru v Aleppu. Většina z nich tento transport, při drastických podmínkách, které panovaly (hlad, žízeň, nemoci), nepřežila. Ti, kteří měli větší předpoklady k přežití (mladí muži), byli odvedeni opodál a popraveni. Významní lidé byli popraveni ještě před vydáním příkazu k deportaci. Ti, kteří přežili přesun do Aleppa, byli v další etapě posláni přes Syrskou poušť do tábora Dajr az-Zaur v Mezopotámii a pokud i to přežili, vyhnali je do pouště, kde neměli nejmenší šanci, nebo je zaživa upálili. V Dajr az-Zaur byl na památku obětem genocidy vystavěn křesťanský památník. V září 2014 byl tento památník poničen radikálními muslimskými stoupenci Islámského státu.

Pouze malé části se podařilo vyhlazování uniknout. Byli to hlavně obyvatelé provincie Van a ti, kteří uprchli během transportu do Istanbulu. Své útočiště našli v Egyptě, Sýrii nebo na Kypru. Zachráněno bylo asi 600 000 lidí. Už v době organizace vyvražďování mnoho významných veřejných činitelů, diplomatů (americký velvyslanec v Turecku Henry Morgenthau) a duchovních (německý kněz Johannes Lepsius) se pokusilo poukázat na události, které se v té době v Osmanské říši děly, ale bez výsledku.

Češi měli svědectví o genocidě Arménů z první ruky už krátce po vzniku samostatného Československa. Oblastí se pohyboval Karel Hansa, jehož kniha Hrůzy Východu vyšla v roce 1923 v Berouně. Stihl v ní shromáždit očitá svědectví a popsat dozvuky masakrů.

„Děti ležely v největším stupni smrtelné horečky bez pomoci na holé zemi v kalu, blátě, vodě. Co živ budu, nezapomenu těch maličkých tvorů, těch trpitelů za viny nespáchané.“

Jeden český inženýr zaměstnaný v Osmanské říši na železnici, podal Hansovi svědectví:

„... během šesti hodin bylo povražděno ve městě Angora více než 1 500 mužů. Všechny svázali a odvedli za město, kde je na odlehlém místě řezníci poráželi jako jateční dobytek.“

Nemůžeme dopustit, aby se Česká republika k těmto zvěrstvům otáčela zády, strkala hlavu do písku a dělala, že se nic takového nikdy nestalo! Zvláště v dnešní době, kdy Erdogan tichými krůčky islamizuje Turecko a dělá si zálusk na obnovení velikosti a slávy Osmanské říše v jejích nejlepších časech.