PETICE NA PODPORU STÁTU IZRAEL

V roce 1976 vyšla v Anglii kniha pod názvem „The Thirteen Tribe: The Khazar Empire and its Heritage (Třináctý kmen: Chazarská říše a její dědictví). Jejím autorem byl Arthur Koestler, potomek maďarských Židů a známý spisovatel. Kniha vzbudila obrovský zájem veřejnosti, kdy většinou Židé vystupovali proti ní a jiní jí naopak přijali za seriozní dílo. Koestler totiž prošel nesčetné množství historických pramenů a světu přednesl tezi, že většina světového židovstva, která se nazývá Aškenázi, není pokrevně spojena s biblickými Židy, ale pochází z kmene Chazarů, který ovládal mohutnou říši na území bývalého Sovětského svazu a v osmém století přijal judaismus za své náboženství.(pozn.: Pozor lidé si rádi zaměňují židy za celý nádor Izraele. Toto je omyl, židé jsou pouze jeden kmen rodu Juda z celého Izraele a ten jak všichni dobře víme měl 12 kmenů.) Nejsem si jistý, zda kniha byla přeložena do českého jazyka, každopádně v obchodě jí neseženete. V následujících řádcích proto shrnuji stručný obsah jednotlivých kapitol, společně s hlavními myšlenkami a doplňujícím komentářem.

Část První: Vzestup a pád Chazarů

Kapitola 1: Vzestup

Chazaři byli etničtí Turci a obývali veliké území mezi Kaspickým a Černým mořem. V roce 632, když zemřel prorok Mohamed, vytáhly muslimské armády do světa šířit islám ohněm a mečem. Na západě se jim nakonec postavil Karel Martel. Na východě, nad Kavkazem, to v sedmém století byli právě Chazaři. Jejich stoletá válka s muslimy skončila bez vítěze, ale chazarská říše z ní vyšla velmi silná a dokonce se pokrevně propojila s byzantskou říší. Nakonec však Chazaři nepřijali křesťanskou ani muslimskou víru, nýbrž v roce 740 konvertovali k judaismu. Koestler zde dokládá, že tato konverze je nejen historicky zdokumentována, nýbrž odkaz Chazarů je živý ještě dnes mezi fundamentalistickou židovskou sektou Karaitů, která žije hlavně na Krymu a v Polsku. Cituje profesora historie z Tel Avivu, Poliaka, který tvrdí, že většina světových Židů jsou právě potomky Chazarů. K tomu dodává, že pokud je tato většina potomky tureckého kmene a nepochází z Abrahamova sémě, termín antisemitismus již není na místě.( pozn.: dle DNA rozborů současných židů je jen 5 % semitů)

Chazaři v dobách své největší slávy ovládali více než třicet kmenů a národů mezi Kavkazem, Uralem a až na Ukrajinu. Kroniky z té doby je popisují jako divoké a nelítostné válečníky, kteří rabovali všechna území v jejich dosahu. Jejich jméno zřejmě pochází z tureckého „gaz“ – toulat se a označuje prostě nomáda. Po pádu hunské a poté turecké říše to byli oni, kdo ovládli rozlehlé asijské a evropské stepi. V oblasti východní Evropy, části Asie a Blízkého východu vládly tři mohutné říše. Islámský kalifát, křesťanská byzantská říše a chazarská říše. Tyto tři říše spolu soustavně válčily o nadvládu. Vstupovaly do aliancí, které pak opouštěly, aby se s bývalým nepřítelem spojily proti bývalému příteli. Především válka muslimů a Chazarů byla nemilosrdná a za oběť jí padla celá města, která bývala vyvražděna do posledního. Arabský kronikář zapsal, že „Chazárie je země, kde jsou ovce, med a Židé ve velkém množství.“ Chazaři byli také zdatnými obchodníky. Jejich prostřednictvím se zboží z Persie a Byzancie dostávalo dál na západ a sever. Byli také vyhlášenými zpracovateli zlata a stříbra.

Vůdce Chazarů byl nazýván kagan. Zpravidla neopouštěl svůj palác, protože se nesměl stýkat s obyčejnými lidmi. Měl dvacet pět žen, z nichž každá byla dcerou jemu podrobenému králi. Na konci své vlády býval pak každý král rituálně zavražděn. Hlavní město, které se nazývalo Itil, leželo na dvou březích řeky. Západní část byla sídlem krále a čistokrevných Chazarů, východní břeh obývali muslimové a pohané. Ve městě bylo sedm soudců. Dva pro muslimy, dva pro Chazary soudící podle Tóry, dva pro křesťany a jeden pro pohany a ostatní.

Kapitola 2: Konverze

Koestler tvrdí, že konverze Chazarů k judaismu byla vedena touhou zůstat nezávislou mocí. Chazarská elita si uvědomovala, že jejich pohanství je již zastaralé a neumožňuje efektivně vládnout lidu. Jenže při konverzi ke křesťanství nebo islámu by se fakticky stali vazaly buď římského císaře nebo Kalifa. Stali se tedy třetí silou a zvolili judaismus. Ten pro ně nebyl zcela neznámým náboženstvím. Již více než sto let do jejich říše proudili židovští uprchlíci z jihu, kteří byli pronásledováni buď křesťany nebo muslimy. (pozn.: důvod ke konverzi k judaismu byl i ekonomický; křesťanství a islám zakazuje lichvu a přísně ji trestal, naopak judaismus lichvu vůči jiným náboženstvím povoluje a doporučuje). Ještě před konverzí k judaismu byla chazarská říše rájem uprchlíků pro svou toleranci ke všem náboženstvím. Po konverzi se pak pro Židy stala skutečným domovem. Židé z míst, ze kterých uprchli, sebou přinesli mnoho znalostí. Je známo, že Chazaři po jejich příchodu začali používat hebrejskou abecedu.

Samotná konverze probíhala v několika krocích. Král Bulan nejprve vyhnal představitele pohanských kultů. Poté přijal jakousi primitivní formu judaismu založenou pouze na bibli, nikoliv na Talmudu, a celý proces judaizace se pak završoval velmi postupně. Nicméně jejich oddanost tomuto náboženství překonala celá staletí. Skuteční Židé přijímali své nové bratry a sestry s rozpaky. Po staletích exilu v diaspoře si těžko připouštěli, že mají vlastní zem a krále a na Chazary pohlíželi jako bastardy pro jejich nepříslušnost k rase.

Kapitola 3: Úpadek

V roce 833 vyvstali Chazarům noví a mocní nepřátelé, kteří byli na západě nazýváni Vikingy nebo Normany a na východě Rusy. Stejně jako Vikingové, kteří se stali postrachem pobřeží severní Evropy, i Rusové pořádali loupeživé výpravy podél severního pobřeží Ruska a pronikali po řekách dále do vnitrozemí. Slovo Rus vzniklo pravděpodobně ze švédského „rodher“, což znamená veslař a samotní Rusové přišli z východního Švédska. Překonali Balt a Finský záliv a vstoupili do severního Ruska, kde založili dnešní Novgorod. V roce 860 obléhali Konstantinopol. V roce 912 pak 500 jejich lodí vplulo do Kaspického moře. Rusové postupně splynuli se svými slovanskými sousedy a díky vlivu byzantské říše také přijali pravoslavné náboženství. Jména prvních ruských vladařů byla poslovanštěná. Z Hrörekra se stal Rurik, z Helgiho Oleg, z Ingvara Igor a z Helgy Olga. Severská tradice se pak z ruského povědomí začala vytrácet narozením syna Helgy a Ingvara, kterého pojmenovali Svatoslav. Rusové začínají ovládat některé národy, které byly do té doby vazaly Chazarů. V roce 862 přichází veliké množství Vikingů do města Kyjev, které je do té doby pod vládou Chazarů, a ovládnou jej. Brzy se pak stane matkou všech ruských měst. Koestler soudí, že to, jak Vikingové snadno operovali v dnešním západním Rusku a Ukrajině, bylo způsobeno migrací Maďarů dále na západ od Dněpru, kdy tak Chazaři ztratili přirozenou ochranu svých západních hranic.

Kapitola 4: Pád

Rusové kombinují obchod s dobýváním. Plaví se daleko na východ do Kaspického moře, kde obchodují s muslimy a Chazarům odvádějí poplatky. Při několika svých plavbách vypálí města okolo pobřeží a odvezou veliké množství muslimských otroků. V roce 913 Rusové plení s dovolením Chazarů dnešní Ázerbajdžán. Na cestě zpátky posílají chazarskému králi polovinu své kořisti, jak zněla dohoda. Muslimští vojáci v jeho armádě však požadují, aby směli na Rusy zaútočit. Král toto povolil a celá ruská výprava byla nakonec v několika srážkách pobita. Stará ruská kronika pak zmiňuje veliké tažení ruských vojsk v roce 965, které nakonec zlomilo moc Chazarů. Toto tažení vedl princ Svatoslav, syn Ingvara a Helgy, který proslul tím, že se před těmi, které se chystal napadnout, neskrýval, nýbrž jim poslal stručný vzkaz: „Jdu na vás“. Rusové ve veliké bitvě zvítězili a srovnali se zemí slavnou chazarskou pevnost Sarkel na Donu, která byla součástí hlavního města Itilu. Ačkoliv byla chazarská moc zlomena, jejich říše ještě nikoliv. Ta přetrvala ještě do třináctého století a ruské kroniky v tomto období již o Chazarech mluví jen jako o Židech.

Část Druhá: Dědictví

Kapitola 5: Exodus

Bibličtí Židé, stejně jako Chazaři, sdíleli vzájemně stejný osud. Oba národy žily v místech, které byly významnými obchodními křižovatkami. To z nich vytvořilo kosmopolity stejně jako zručné obchodníky. Díky útokům zvenčí museli opustit svá sídla a kombinace jejich exkluzivního náboženství s rolí obětí je nutila držet spolu a v každém novém místě, do kterého přišli, zakládat své vlastní komunity. Ke konci prvního tisíciletí již dochází k prvnímu stěhování Chazarů na západ, především do Uher a Polska, kde zakládají první židovské komunity. V třináctém století pak mongolské hordy začínají silně tlačit na národy, které obývají ruské stepi. Někteří se podvolí, jiní utíkají na západ. Mor v letech 1347-48 v kombinaci s neustálými útoky z jihu a východu trvale rozvrátil chazarskou říši a většina jejích obyvatel odchází na západ. Zbytek zůstává a vytváří židovská osídlení a to především na Krymu a v Kavkazu, která přetrvala dodnes.

Polské království již od 10. století lákalo do země kolonisty. Přicházelo mnoho Němců, kteří zakládají mj. Krakov. Z východu pak přicházejí například Arméni, ale také chazarští Židé. Ti získávají v Polsku četná privilegia, zakládají celé židovské kolonie a věnují se převážně zemědělství. Na rozdíl od ghett, která jsou příznačná pro židovskou populaci žijící v západní Evropě, žijí východní Židé v tzv. shtetlech (dialekt Jidiš, z německého stadt). Ghetto bylo místo, které bylo obehnáno zdí, a Židé zde žili přemnoženi ve svém vlastním světě. Shtetl, naproti tomu, byla běžná vesnice, která však byla obydlena výlučně Židy. Polské židovstvo také vytvořilo „image“, pod kterou si většina lidí představí dnešního ortodoxního Žida. Typický kaftan byl kabát, který se již celá staletí předtím nosil mezi národy ze stepí. Pokrývka hlavy jarmulka, je běžně k vidění i mezi Uzbeky nebo některými tureckými jazykovými skupinami na území bývalého Sovětského svazu. Na vrchu jarmulky pak nosili muži takzvaný streimel, což byl liščí ohon a který můžeme i dnes vidět na obrázcích z Izraele.

Kapitola 6: Odkud kam?

Skuteční Židé zatím po celá staletí emigrují podél pobřeží Středozemního moře a stěhují se i dále do vnitrozemí. Často disponují velkým majetkem, a proto jsou místními panovníky vítáni jako oživení ekonomiky. Obchod v západní Evropě, včetně obchodu s otroky, byl svého času čistě židovská záležitost. Díky posílení domácích obchodníků však byli postupně vytlačeni ze všech odvětví, až jim zbylo pouze peněžnictví a půjčování peněz na vysoký úrok. Často se proto dostávají do konfliktu s lidem, který je nenávidí, i šlechtou, která chce oslabit jejich finanční moc, a také církví, která stojí o jejich konverzi ke křesťanství. Černá smrt, mor, který uchvátil Evropu, pak ve 14.století západní Evropu, s výjimkou Španělska, od Židů doslova vyčistí.

Kapitola 7: Boční proudy

Původ východních Židů býval dříve přisuzován odchodu Židů z Francie a Německa na východ. Kromě chazarské historie, která byla představena v předchozích kapitolách, tuto teorii vyvrací také existence jazyku Jidiš. Jidiš je zvláštní směsice hebrejštiny, středověké němčiny, slovanského jazyka a dalších elementů, to vše psané v hebrejských znacích. Chazaři, kteří přišli do Polska, museli dokázat komunikovat s mnoha národy, které zde žili. Byli to především němečtí kolonisté, polští úředníci a další Slované, s nimiž přišli do styku. Němčina byla nejdůležitějším jazykem Polska. To se pak odráží i ve struktuře Jidiš, jazyku, který vznikl uměle mezi chazarskými Židy během několika století. Židé jsou zatím pronásledováni v celé Evropě. Zbytky Chazarů, kteří žili na Ukrajině, jsou v 16. století vyhnáni na západ kozáky.

A nyní se dostáváme k nejdůležitějšímu tvrzení celé knihy. Je prokázáno, že většina dnešních Židů nepřišla do Evropy přes Středomoří, nýbrž z Kavkazu.

Kapitola 8: Rasa a mýtus

Židé se dnes dělí do dvou hlavních částí. Sefardská část a část Aškenázi. Sefardští Židé jsou semitskými potomky těch, kteří po exodu z Palestiny obývali středověké Španělsko (hebrejsky Sefarad) a rozšířili se dále do západní Evropy. Jejich počet byl v šedesátých letech minulého století odhadnut na půl milionu.

Podíl Aškenázi na světovém židovstvu byl v tu samou dobu odhadnut na 11 milionů. Bible hovoří o lidu Askhenaz, který žije kdesi v dnešní Arménii. Devadesát pět procent současných Židů žijících nejen v Izraeli, ale i celém světě, netvoří nikdo jiný než potomci tureckého kmene Chazarů.

Kniha dále vyvrací některé stereotypy, které máme při fyzické představě Žida. Snad i díky rasovému míšení Židé často splývají s prostředím, ve kterém žijí. Zažitý stereotyp tmavovlasého, tmavookého Žida tak často neplatí. Židé totiž, často v protikladu se svou vírou, uzavírali manželství s příslušníky jiných národů. Toto načas zastavila ghetta, ale po jejich stržení vše začalo znovu. Kniha se také zabývá dalšími stereotypy vizáže, jako je například pověstný židovský orlí nos. Ten je velmi typický právě pro východní národy, z nich vzešli Chazaři, ale vzhledem k staletému rasovému míšení již není žádným pravidlem. Orlí nos pak není vůbec typický pro sefardskou komunitu.

Tolik k obsahu knihy. Ta je tedy zajímavá nejen pro svůj historický obsah, který osvětluje dějiny některých východních národů, ale také pro nepříliš rozšířený fakt, že předci asi 95% dnešních Židů nikdy nežili v Palestině, nýbrž se jako nomádi proháněli v asijských stepích. To pak může oprávněně vyvolat závažnou otázku, jakou váhu má dnešní židovský nárok na území Palestiny a celého státu Izrael, když většina světových Židů vůbec není semitského původu a jediné území, které kdysi bylo jejich domovem, leží mezi Černým a Kaspickým mořem.