Zrušení povinného tělocviku na MU v Brně

Použiju na začátku slova dr. Beerglera z univerzity v norském Bergenu a trochu je parafrázuji: Chodil snad Kant po Königsbergu v elasťákách a tretrách, nebo po večerech trénoval smečování do koše z odrazu z obou nohou? Tato otázka visí v říši Ducha jak nahnilý žralok v eskymácké spíži, a já se táži, co vede filozofa k dobrovolnému fyzickému pohybu zrychlenému, obzvlášť, pokud jej nehoní krvelačná želva z Eleie.

Problém bude nejspíš v dialektice typického Čecha, který se ztotožňuje skrze generický komentář insomniaka Roberta Záruby s hochy z Nagana a trne s plechovkou piva u televize, když Martina Sáblíková zdatně uhání před čárou znázorňující smrt medailových nadějí pro Holanďany. Vlastní nemohoucnost fyzického výkonu na úrovni alespoň tlustokožců střední Afriky si pak tento nahrazuje vyvracením nádob na odpad či likvidací veřejné zeleně v obližním parku.

Když se ovšem situace otočí, je vše mnohem horší. Filozof pozbyvší svou brašnu s nářadím k demontáži Skutečnosti (tj. zájem o moudrost) se uchyluje k seminářům o skleněných perlách, anekdotě či čarodějnici ne snad proto, že by aspiroval na rozřešení problému Sarterova těkajícího oka či alespoň nastínění tezí přeorávajících dosavadní estetickou či vůbec intelektuální zkušenost s postmoderním hnojem, ale jednoduše proto, že na konci semestru jej čekají dva či tři snadno nabyté kredity, tak říkajíc za "nic" (Nietzsche jistě v tomto momentě funguje ve své prohnilé hrobce jako dynamo).

Takovému intelektuálnímu pahýlu se pak, jelikož mozek již svůj rozvoj definitivně rezignoval, nabízí řešení také v podobě absolvování několika lekcí tělesné výchovy, v nichž kruhem dospěje alespoň zdánlivě, podle míry interpretačních schopností zbývajících v jeho lbi, na dosah svým novým vzorům ze říše svalových kontrakcí, zatímco Platóni a Aristotelové jen závistivě čumí z Agory na nemotorně se pohybující badmintonovou raketu v rukou někdejšího adepta na filozofické vzdělání.

To by snad ještě bylo v pořádku, kdyby s přechodem intelektuála na druhou stranu bariéry, tzv. štěrbiny bytí, nenasál tento nešťastník nevyhnutelný puch megalomanského mesianismu pokřivené myšlenky sokolské. S Tyršem v ústech, pod nosem však s knírem jiného milovníka fyzické zdatnosti, stojí pevně na barikádách, jež brání jeho někdejším druhům z armády Myšlenky věnovat se jejich vznešené činnosti. Naopak, takovýto zvrhlík pak užívá běžně fašizující fráze jako "Lenoši (tj. filozofové - pozn. red.) si aspoň dají do těla" nebo "Pohyb každému prospěje" (z výroku Miroslava Sládka, předsedy SPR-RSČ). Pojem svobody tak získává podobu nafouklé ryby ze dna oceánu lidskosti. Zatímco filozof přepouští svého z cesty sešedšího druha neviditelné ruce Osudu, sportovec se sám opratí života pracovníka Idea, s. r. o., chápe a žene jej do Hádu za zvuku vysokofrekfenční píšťalky. Jakékoliv pokusy armády Ducha o smír narážejí na obecnou ideologii vyřazovacího zápasu, v níž remízy zkrátka neexistují (a když ano, přijdou na řadu penalty). Řečeno se sedlákem od Strakonic: s debilem se nedomluvíš.

A tak na jedné straně existuje skupina studentů, kteří tělocvik vítají, a druhá, kteří jej odmítají. A zatímco ti druzí by rádi přepustili svá místa těm prvním, ti první je zcela fašisticky odmítají a naopak vyžadují jejich přítomnost na všeobecném sportovním křepčení, aby si snad dokázali, že splňují podmínky pro vstup do brány Věčnosti, kde zasluhují místo u hodovní tabule (samozřejmě nízkokalorické) s Emilem Zátopkem po pravici. Organizovaný sadismus snad nikdy neměl horlivější zastánce.