Což parafrázováno by se dalo vyjádřit i takto. Vše západní je už z toho důvodu, že je to západní, dobré, a vše východní je už z toho důvodu, že je to východní, špatné. Obdobně je potřeba dění na pravici vidět a popisovat jako pro stát a lidi pozitivní, zatím co dění na levici je třeba vidět i popisovat jako pro stát a lidi negativní. A teď pozor, neboť přichází zásada havloidní svobody nejdůležitější: Kdyby se však fakta někdy proti těmto dvěma základním schematům spikla a troufla si prokazovat, že „všechno může být i naopak“, pak je povinností tato kolizní fakta zamlčet - a to za každou myslitelnou cenu, anebo – je-li jejich zamlčení z nějaké příčiny nemožné – odvést pozornost od nich někam jinam. Nejlépe k události, jež by svou váhou dokázala pohltit vnímavé schopnosti lidí natolik, že by uvedená kolizní fakta vytlačila mimo okruh lidského uvažování. Není-li ovšem takováto událost k dispozici, pak je nutno ji na jeviště světa přivést. A to dvojím způsobem: buď z události ne až tak příliš významné vytvoříme událost velevýznamnou tím, že ji náležitě rozkošatíme, zdramatizujeme a vybarvíme, anebo – není.li takováto událost k dispozici - pak onu potřebnou velevýznamnou událost prostě vyfabrikujeme, čili uměle a nově vyrobíme.

Příklad takovéto vyfabrikované události je (dle názoru mnohých expertů), zničení dvou budov Světového obchodního centra v New Yorku (tzv. dvojčat), v r. 2001. Přinesla sice smrt více než třem tisícům většinou amerických občanů, ale poskyla Bushově administrativě ideální záminku pro útok nejdříve na Afganistan (2001), a o dva roky později na hlavní trofejní cíl - tehdy Husainův Irák. Výsledná bilance útoku na Irák? Na straně amerických ztrát tři tisíce mrtvých a dvě velké zřícené budovy, na straně výdělku nynější 75 procentní podíl zisku amerických společností na prodeji irácké ropy proti jejich téměř nulovému zisku před útokem.

Uvědomíme-li si, že tato ropa dnes teče z iráckých ropných polí do amerických finančních účtů každou hodinu, každý den, měsíc a rok, a to už od onoho roku 2003 dodneška, získáme představu, jak nebetyčně vysoko – pro obchodní zájmy USA - ční klady onoho 11. září 2001 nad jeho zápory.

V tomto místě našeho pojednání vyjekne – jak očekávám - laskavý čtenář udiveným protestem: Co jste nám to najednou tady spustil o americkém 11. září, když řeč přece měla být o české omezené svobodě havloidního typu?

Ano, myslím že je čas kápnout božskou. A uvést, že omezená svoboda havloidního typu nevstoupila do našeho politického života božským vnuknutím Václava Havla či některého z jeho kamarádů, ale že je de fakto pouhým, námi přijatým štěpem nové pokřivené svobody americké, jež tehdy – zhruba ve stejném období, kdy se u nás zvonilo klíči – vzcházela na politickou scénu USA, aby zaujala místo svobody staré. A přicházela ruku v ruce s nově nastupující vládnoucí vrstvou tzv. neokonzervatistů a s doktrinou jejich hlavního proroka Paula Wolfowitze, podle níž jedinou světovou velmocí mohou být pouze USA – a mimo nich už nikdy a nikdo jiný. Tomuto požadavku je nová americká svoboda řádně přizpůsobena a charakerizoval ji – a to dokonce na obrazovce naší ČT - světoznámý americký lingvista a filozof Noam Chomsky zhruba takto: V USA si můžete říkat co chcete, ale nemůžete číst, poslouchat nebo dívat se na co chcete. Protože to, co byste chtěli číst, poslouchat nebo dívat se na to, už není v dnešních USA k mání. Aspoň ne na oficiálních médiích.

Taky jste si toho všimli? Za prvé, jak je tahle definice nové americké svobody v několika málo slovech výstižná a jak zároveň přesně odpovídá i tomu, co máme doma? Možná si ti méně nároční z nás řeknou.totéž, co si prý – dle člena někdejší Reaganovy vlády P.C. Robertse - až nezdravě často říkají lidé v dnešních USA. No bože, hlavně že máme svobodu plkat si mezi sebou, jak se nám ráčí a co nám slina na jazyk přinese, to je přece ta praktická svoboda – a tu nám nikdo nebere. Tak jaký strach z toho, že už nejsme svobodní tak moc, jak jsme byli.

Ale hle, jaké ani ne tak čertovo, ale přímo Belzebubovo kopyto z takovéto lehkomyslnosti vykukuje. Vůbec si totiž nevšímá skutečnosti, že to, co si prozatím můžeme svobodně říkat, nevyrůstá z našich hlav samo od sebe, ale je výsledným plodem toho, co čteme, co posloucháme a na co se díváme. A jestliže celá tahle oblast, jak nám prozradil Chomsky a jak to s bolestí vidíme i u nás, je už svobody zbavená a tím pádem zbavená i pravdy, nemůže už dlouho zůstat svobodné a pravdou posvěcené ani to naše povídání, protože svobodné nemůže vznikat z nesvobodného, stejně jako zdravá zelenina nemůže vyrůstat z nezdravé půdy. Řečeno tedy co nejlapidárněji: nebude lze hovořit o tom, že si povídáme svobodně, budeme-li si povídat stejně, jak píší nesvobodné noviny a mluví nesvobodný rozhlas a televize.

Což ošem neznamená nic jiného, než že od chvíle, kdy nám lidem – ať už v USA či u nás či všude kolem nás – byla jako jedině možná k použití předložena ona forma svobody, omezená na pouhou svobodu našich rozmluv, přestáváme být svobodnými lidmi v celé šíři toho pojmu, a pohybujeme se pomalu, ale jistě - a též kýmsi nahoře naplánovaně - ke zglaichšaltovanému a stejně myslícímu davu, jaký jsme kdysi vídali na německých týdenících Wochenschau. S jediným rozdílem ovšem. Hitler spěchal, protože sjednocující proces měl být dle něj dokončen během jeho života – a proto ani svobodu projevu svým krajanům nepovolil. Zatímco současní architekti nového, řekněme světového řádu, se zas tolik neženou. Mají čas. A dávají nám možnost dospět tam, kde byly kdysi ony německé sjednocené davy, s pocitem, že do nich vcházíme jako svobodní občané, protože volné povídání je přece povoleno. Mají totiž za to, že tímto klamavým pocitem ovládnuty, budou ony davy jednolitější. A proti běhu času obrněnější.

Cíl je však děsivě totožný a jen a jen cesta k němu je odlišná, protože rafinovanější. A jedinou a vpravdě osudovou otázkou tak pro nás zůstává, jestli si tou rafinovaností necháme, či nenecháme zakrýt naše dosud vidoucí oči? A hlavně – jestli slepými a též bezmocnými vůči ní nebudou už všichni, co přijdou po nás? Naše děti, vnuci a pravnuci?