Nemohu mlčet: Otevřený dopis velvyslanci Ukrajiny v České republice a odmítnutí relativizace ruské agrese v projevu Tomia Okamury
Kontaktujte autora peticeTISKOVÁ ZPRÁVA – závěrečné oficiální sdělení kampaně Nemůžu mlčet
2026-01-13 17:54:28
TISKOVÁ ZPRÁVA – závěrečné oficiální sdělení kampaně Nemůžu mlčet
12. ledna 2025, Semněvice
Dne 12. ledna 2025 byl velvyslanci Ukrajiny v České republice, jeho Excelenci panu Vasylu Zvaryčovi, oficiálně předán dokument petice Nemůžu mlčet. Dokument předali jeho autor Antonín Kolář společně s Tomášem Petráčkem, který symbolicky zastupoval všechny občany České republiky, kteří se svým podpisem k petici připojili. Předání proběhlo důstojně a bez mediálního doprovodu — záměrně jako tichý, důstojný akt solidarity.
Petice Nemůžu mlčet během několika dní získala desetitisíce podpisů a upoutala pozornost četných zahraničních médií, která ji představují jako výraz občanské solidarity proti relativizaci agrese a ve prospěch podpory Ukrajiny. Například mezinárodní zpravodajský portál United24 Media informoval o tom, jak rychle česká petice reagovala na výroky veřejného činitele a stala se tak významným hlasem obyčejných lidí, kteří se postavili za demokratické hodnoty a uznání utrpení Ukrajiny. Zahraniční i domácí média upozornila na enormně silnou občanskou odezvu, kterou novináři v evropském kontextu označovali za výjimečnou — jak svým rozsahem, tak rychlostí, s níž spontánně vznikla.
Odezva v České republice i na Ukrajině byla silná: petice byla sdílena statisíckrát a především na Ukrajině s desítkami tisíc interakcí a desítkami tisíc sdílení, což významně rozšiřovalo povědomí o textu petice a o postoji české veřejnosti na celém území Ukrajiny, kde obyčejní lidé vystavení důsledkům války sdíleli vděčnost za gesto, které překročilo tuto formální diplomacii a stalo se výrazem lidské podpory v těžké době. Tento sentiment se odráží v četných osobních zprávách, komentářích i sdíleních, kde obyvatelé České republiky byli chápáni jako přátelé, kteří rozumějí utrpení a sdílejí hodnoty svobody a lidské důstojnosti. Podobně petice rezonovala i v některých evropských diskusích o občanském aktivismu a občanské zahraniční diplomacii jako příkladu toho, jak může veřejnost vstoupit do oblasti mezinárodních hodnot a solidarity bez formální politické funkce.
Předaný svazek petice není pouhou sbírkou podpisů. Je to symbolické dílo vytvořené s hlubokým smyslem pro hodnoty, o které petice usilovala. Jeho části obsahují vše v českém i ukrajinském jazyce - viz video na konci příspěvku.
- Oficiální text petice
- Oznámení a poděkování občanům za nevídaný růst podpory.
- Vybrané reakce ukrajinských občanů, které vyjadřují vděčnost za podporu.
Za texty petice je vložena báseň Jana Skácela — básníka ticha, ale i vnitřní síly a vzdoru vůči nespravedlnosti. Pod ní je kopie dopisu osmiletého chlapce Artema, který autor petice obdržel jako poděkování za poskytnuté ubytování jeho rodině, jež uprchla z Ukrajiny v první den války.
Pod ukrajinským dětským srdcem v hloubce dokumentu pulzuje mnohovrstevnatý symbol srdce — tichý, skrytý, ale přesto všudypřítomný. Vyříznuté srdce není jen grafickým tvarem. Je prázdným prostorem, do něhož vstupuje význam teprve tehdy, když si uvědomíme, koho zastupuje. Je obrazem všech těch, kteří přidali svůj podpis, i těch, kteří jej přidat chtěli, ale nemohli nebo přišli pozdě, protože možnost přidat svůj hlas již byla ukončena. Představuje občana, který není vidět — ale který je slyšet. Srdce vyříznuté do papíru zároveň připomíná, že občanská společnost nevzniká shora, ale ze středu a zevnitř — z lidí, kteří nesou v sobě hodnoty a rozhodují se pro ně znovu a znovu.
Uprostřed srdce se nachází QR kód — jedinečný přístupový klíč, který pan velvyslanec obdržel jako klíč k přístupu ke jménům všech podporovatelů, kteří petici podepsali. QR kód se jmény českých občanů je přikryt dvěma českými trikolorami — jedna historická z roku 1968, druhá z roku 1989 — symbolickým odkazem na historické okamžiky, kdy české hodnoty svobody a solidarity byly těžce zkoušeny. K dokumentu byla předána také vizuální mapa České republiky, na níž je zachycen každý hlas a každé místo, odkud přišel každý jeden hlas na podporu petice. Tento grafický záznam představuje společenský otisk jedinečného okamžiku, kdy občané vstoupili do veřejné debaty o hodnotách a solidaritě.
Pan velvyslanec Zvaryč vděčně přijal dokument a ocenil ho jako nevšední akt občanské solidarity, který má hluboký význam pro běžné Ukrajince a který bude prezentován na Ukrajině veřejně. Zároveň uvedl, že materiál bude uložen do archivu pro budoucí generace jako památka na hodnotu lidské solidarity vyjádřenou českými občany v časech nesnadných zkoušek.
____________________________________________________________________________________________________________________________
Petice Nemůžu mlčet tímto splnila svůj účel. Zazněl důstojný, jasný a pevný hlas, který nejenže významně přispěl k potřebné debatě v českém veřejném prostoru, ale především nepřipustil, aby hodnoty demokracie a svobody byly zastoupeny pouze nevhodnými výroky dočasně zvolleného ústavního činitele. Náš společný hlas dokázal, že občanský hlas není pasivní, ale aktivní součástí veřejného diskurzu; že lidé mohou vzít odpovědnost za společenské hodnoty, i když nepatří do formální politiky. Petice sice skončila, ale zkušenost občanské solidarity zůstává. Česká společnost bude muset čelit i dalším výzvám — v době, kdy je potřeba cit, ohleduplnost, slušnost a odvaha postavit se proti hrubosti, ale i zjevnému porušování hodnot demokracie, bez ohledu na to, odkud přichází a kam směřuje.
Sláva Ukrajině — Героям слава.
Kde domov můj….
Děkuji každému jednomu člověku, jehož jméno dnes tluče v srdci dokumentu. Díky Vám má to srdce rytmus — a nezastaví se, dokud bude třeba.
Antonín Kolář
Antonín Kolář
Předání petice
2026-01-09 11:10:28Vážení spoluobčané,
předání petice proběhne v průběhu příštího týdne. Proběhne v tichu, bez mediální pozornosti, ale tak, aby nás všechny důstojně reprezentovala. Po předání petice vás budu informovat. Čas a místo z pochopitelných důvodů nechci sdělovat, děkuji Vám za pochopení.
Antonín Kolář
Antonín Kolář
Ukončení petice - děkuji
2026-01-09 11:04:069. ledna 2025 12:00 oznamuji ukončení petice Nemůžu mlčet.
VŠEM MOC DĚKUJI.
Kdo chce číst dále, může….
Není to jen administrativní tečka za peticí, ale okamžik, kdy se lidský hlas potkává s dějinami — a dějiny, jak se ukazuje, nejsou nikdy zcela minulostí. I když je 9. leden na první pohled obyčejný den, v běhu času se právě v něm protínají příběhy, jejichž ozvěna k nám promlouvá dnes možná naléhavěji než kdy dřív. 9. ledna 1918 podle juliánského kalendáře byla Ukrajina v bodě zlomu, kdy se snažila potvrdit svou nezávislost na pozadí rozpadající se ruské říše a sílícího bolševického vlivu. Poprvé se naplno ukázalo, že Ukrajina chce být zemí, která stojí na vlastních nohou. Ukrajinská lidová republika tehdy vyhlásila svou nezávislost — a sotva vznikla, musela bránit svůj domov před bolševickou agresí. Studenti, dobrovolníci a lidé, pro něž byla vlast dosud jen mapou v nevydané učebnici, se najednou ocitli v prvních liniích, protože pochopili jednoduchou pravdu: buď bude země jejich, nebo nebude vůbec. A tak se bránili — často improvizovaně, ale s jistotou, že svoboda je hodnota, která začíná a končí doma. Dnes se na Ukrajině odehrává podobný zápas v nesrovnatelně brutálnějším měřítku. Znovu jde o hranice, o jazyk, o kulturu, o existenci. A znovu je slyšet ozvěna té dávné lednové chvíle.
My samotní jsme zažili v jiném devátém lednu přelom vlastního dějinného příběhu. Československá federativní republika (ČSFR) přijala Listinu základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění dne 9. ledna 1991 a byla publikována jako ústavní zákon č. 23/1991 Sb. Československo se vrátilo mezi země, které respektují člověka, jeho hlas, jeho práva a jeho nepřevoditelnou důstojnost. Po době, kdy stát člověka vlastnil, sledoval, trestal a umlčoval, to bylo nové zakotvení našeho světa, prostor místo klece. Byla to chvíle, kdy jsme vědomě vyšli ze stínu a řekli: patříme tam, kde má občan hlas, kde se nikdo nebojí myslet nahlas, kde se pravda neřídí podle stranických potřeb. A právě v dnešní době, kdy se slova opět znovu zostřují a nejistota klíčí v prasklinách společnosti, bychom si měli připomínat, že osobní svoboda je možná právě a jen tehdy, pokud ji každá další generace znovu uzná za svou, proto učím.
Do téže osy se vepsal 9. leden 1890, kdy se narodil Karel Čapek. Narodíme se nepopsaní a teprve život rozhodne, kde budeme stát a jak budeme stát, až bude kolem nás dýchatelný vzduch, nebo na nás bude ostře foukat, až budeme muset stát sami za sebe. Čapek věřil v demokracii i tehdy, když se kolem něj začínali shlukovat lidé, kteří svět chtěli převést do jednoduchých hesel a nebezpečných sloganů. Ve třicátých letech neúnavně varoval před nastupující totalitou nacismu i komunismu — a svým psaním ukazoval, že lidská společnost je nejzranitelnější tam, kde přestane myslet, pochybovat a bránit ty, kdo jsou slabší. Jeho Válka s mloky se dnes čte až mrazivě aktuálně: civilizace, která z pohodlnosti a strachu přestává bránit své hodnoty, si jednoho dne uvědomí, že už nemá co bránit. Čapek zaplatil za své postoje nenávistí davu, štvavými kampaněmi i vyčerpáním, které mu podlomilo zdraví. Měl jsem možnost sedět dlouhé hodiny v archivech a pročítat dopisy, které Čapkovi tehdy přicházely — Olga Scheinpflugová mu některé raději ani nepředávala. Já ty své digitální můžu mazat jedním kliknutím delete. Jazyk se změnil, technologie pokročila, výhrůžky přežívají století, šíří se rychleji, a mohu li soudit, jsou mnohem více vulgárnější.
9. ledna 1939, se Voskovec s Werichem rozhodli odejít do emigrace. Kouř z ohně domácí politické situace byl tak hustý, že už se nedalo dýchat. Zavřeli jsme jim, ano my Češi, jejich milované Osvobozené divadlo. Demokracie se hroutila, fašismus sílil a kdo chtěl zachovat vlastní hlas, musel ho vzít za hranice, nebo zůstat a vybrat si v mnoha variantách mezi rezignací a bojem. Kolikrát se to v našich dějinách opakovalo? Kolem ohně se poposedávalo, kdo mohl, odsedl dál, udělal si vlastní malý domácí ohýnek, ale mnozí zůstali — a byli to často právě ti, kterým nejvíc hořelo srdce. A ti se pak ocitli na popravištích, u výslechů gestapa, v odboji, v zahraničních armádách. A když se po válce oheň rozhořel znovu, tentokrát rudým plamenem, hranice se zavřely, kdo chtěl zůstat svobodný, musel se rozhodovat znovu, nešlo nežít, volba byla jak.
Znám ty příběhy 20. století. Mám je doma. Vidím je v paznechtech mého dědy, kterému gestapo vytrhalo při výsleších nehty a nikdy mu již nenarosly, přežil tuto nacistickou „rekreaci“ v různých koncentračních táborech a z těchto „lázní“ se vrátil odpočatý a zrekreovaný, vážil 35 kilo. Nikdy o tom nemluvil, až po jeho smrti jsem vypátral, že byl členem odbojové skupiny plukovníka Weidmanna. Byl odsouzen v prvním rozsudku k trestu smrti v roce 1942 a snad jen hrdinstvím svého popraveného kamaráda ing. Jindřicha Pavlíka, který zřejmě neprozradil, co věděl, můj děda přežil. Dnes mají jeho padlí kamarádi, kterým pomáhal organizovat kromě jiného jejich útěk přes Nový Halenkov na Slovensko před Českým rozhlasem v Plzni pomník. Ano můj děda byl letec a mnozí jeho nejlepší kamarádi položili své životy za svobodu v letkách RAF. Dědeček přežil, jsem tu i já. Můj druhý děda chtěl po roce 1948 odejít, mladý bankovní úředník se slibnou kariérou v prestižní bance v Praze Na Příkopech, měl domluveného převaděče. Neodešel. Jako jediný syn nemohl opustit své rodiče. A pak nás bral na kopce, kde nám malým klukůmříkal, že ta světla nedaleko v „západním Německu“, jsou světly, kde žijí svobodní lidé, tehdy jsem to moc nechápal, když říkal, že tu žijeme „za drátama“ jako prasata v chlívě. Jeho otec, obyčejný švec, čtyřikrát raněný v první světové válce, stál v roce 1953 se stovkami dalších škodováků v Plzni při demonstracích proti měnové reformě.
Kdo zná dějiny, má srdce zatížené věděním. A právě proto mě nezraňuje, když se dnes dočítám, že jsem kolaborant a zrádce národa, o své špatné výchově etc. Tyhle tanečky známe. Kdybych se „nechoval“, chvěla by se hlína na hrobech mých předků a třásly by se rámy rodinných fotografií, na něž denně hledím.
A proto má smysl právě dnes a kdykoli jindy říci: nemůžu mlčet. Ne protože bychom byli hrdiny, ale protože můžeme. Protože žijeme v zemi, která je svobodná, kde podpis není zločin a myšlenka není trestná. A když dnes přidáváme svůj hlas k tisícům dalších, není to revoluce, není to hrdinství — je to připomenutí. …tiché připomenutí, jak těžký a cenný byl opakovaný podpis členů české šlechty, která se svým podpisem zavazovala v roce 1938 k věrnosti republice. Jak „svobodný“ byl podpis těch, kteří masově podepisovali žádost o rozsudek smrti pro Miladu Horákovou. Jak odvážný byl podpis těch, kteří se postavili proti. Jakou osobní odvahu měl každý jeden člověk, který se stal signatářem Charty 77, všech těch hrdinů mého dospívání, když jsem pomalu od indiánek přecházel do světa přítomnosti. A pamatuji si, jak jsem jako student gymnázia chtěl podepsat petici Několik vět, která nebyla ale veřejně dostupná ve světě bez mobilů a sítí, případně dobrých kamarádů. A dodnes vlastně nevím, jestli bych podepsal a neměl bych strach. Ale vím, že 17. listopadu 1989 jsem stál jako student gymnázia s mnohými svými kamarády na pietní akci s květinou přesně tam, kde jsem stát měl. V porovnání s tím je náš podpis nic. A zároveň všechno — protože je dobrovolný, svobodný a nemusíme mít strach.
Devátý leden, opakovaně vtahovaný do dějin, nám připomíná, že hlas občana má sílu. A že země, která si váží své minulosti, by nikdy neměla dopustit, aby o budoucnosti rozhodoval právě ten strach, lhostejnost nebo křik těch, kdo ničí, místo aby stavěli. Proto tu dnes uzavírám petici Nemůžu mlčet. Všichni víme, že naším podpisem to nekončí. Protože nejdůležitější je, že když bude třeba — budeme mluvit dál, případně i jednat, bude li toho třeba.
PS. Omlouvám se za delší text s rodinnými reminiscencemi, ale snad vidíte můj obrázek lépe, než fotku v novinách. Vím, že víte. Děkuji Vám všem.
HOWGH
Antonín Kolář
70 000 - 80 000 hlasů
2026-01-08 23:54:17V mnoha bantuských kulturách se lidé zdraví pozdravem Ubuntu. Nejde o pouhé „dobrý den“. Ten pozdrav je každodenním rituálem připomenutí vzájemnosti. Ubuntu znamená: „Jsem, protože jsme.“ Spojuje lidi vědomím, že člověk není ostrov, ale bytost zakotvená v ostatních — že identitu si netvoříme sami o sobě, ale jeden skrze druhého, vztahem, úctou, odpovědností a sdílením. Pozdrav označuje společenství lidí propojených podobným smýšlením, ne nutně etnický kmen, ale spíše duchovní rodinu či komunitu lidí s podobnými hodnotami a posláním. A přesně v tom duchu zaznělo více než 80 000 hlasů vás, kteří jste během několika dní podepsaly petici Nemohu mlčet.
Děkuji každé a každému, kdo k těmto hlasům patří. Náš hlas zazněl v okamžiku, kdy zaznít měl — včas,pevně, slušně a dostatečně silně, aby bylo zřejmé, že urážlivý politický výrok nepromlouvá za nás všechny. Nepřidávali jsme hlas hněvu k hněvu. Dodali jsme hlas důstojnosti tam, kde se jí někdo nahlas vysmíval. Nešlo o křik. Šlo o rozhodnutí nezůstat stát stranou, když se ve veřejném prostoru relativizují hodnoty, které nás drží pohromadě.
Petice splnila svůj účel. Z jednoho hlasu se stal chór, který bylo slyšet doma i v zahraničí. Zaznamenala jej média česká i zahraniční, přetlumočili jej lidé žijící v cizině, četli jej ti, kdo k nám přišli hledat bezpečí, ale slyšeli i Ti, kteří jsou v neustálém nebezpečí války. Svěřili jsme do veřejného prostoru zprávu, že Česká republika není jednolitá jedním hlasem dočasně zvoleného politika, ale že v ní žijí lidé, kteří věří trvale v právní stát, lidskou důstojnost a historickou paměť. Petice otevřela debatu, která měla být otevřena — o odpovědnosti slov, úctě k obětem války, povaze politického mandátu a hranici, za kterou už není mlčení neutrální.
Sběr podpisů petice bude ukončen 9. 1. ve 12:00. A protože nejen obsah, ale i forma nese zprávu, bude předání petice probíhat v soukromí, v tichu, bez kamer a bez mediálního rámusu. Tato petice vznikla z občanského vědomí, ne pro potlesk. A stejně tak bude i předána — ne jako gesto exhibice, ale jako pocta odpovědnosti, která stojí za ní. A nebojte se – nepovezu přes 80 000 podpisů vytisknutých ve stozích papírů balených v krabicích na rudlíku. Neuvezl bych to a hlavně nechci, aby v tom tichém gestu zanikl jeho smysl. Panu velvyslanci Zvaryčovi bude odevzdána během příštího týdne taková podoba vašich hlasů, která bude důstojná a současně symbolická. A určitě s ní budete seznámeni.
Až se mě někdo zeptá, co tato týdenní zkušenost pro mě znamenala, asi se hodně rozpovídám, ale to, co si z toho odnáším nejvíc je Umuntu ngumuntu ngabantu — člověk je člověkem skrze druhé lidi.
Jsem, protože jsme.
A tak nezapomeňme: Umuntu ngumuntu ngabantu.
S upřímnou vděčností vám všem,
Antonín Kolář
Antonín Kolář
50 000 - 60 000 hlasů
2026-01-07 00:46:36Vážení spoluobčané,
během několika málo dnů jsme překročili hranici 50 000 / 60 000 podpisů. Každý z nich je hlasem konkrétního člověka — a dohromady ukazují, že občanský hlas nemusí křičet, aby byl slyšet. Děkuji všem, kteří se připojili, protože jste vyjádřili, že mlčení není řešením ve chvílích, kdy se ve veřejném prostoru relativizují základní lidské hodnoty.
Tohle číslo není jen počtem podpisů. Je vyjádřením toho, že nám stále záleží na tom, kdo jsme jako společnost. Podporou petice říkáte, že slušnost není slabost, že solidarita není naivita a že respekt a odpovědnost patří do veřejného života stejně jako do osobního. Petice nehájí jednu vládu proti jiné ani jeden národ proti druhému – je hlasem pro důstojnost, pravdu a paměť. Je určena každému člověku, který věří, že demokratické hodnoty nejsou samozřejmost a že stojí za to je chránit.
Děkuji za každý hlas.
Za každé vědomé rozhodnutí nemlčet.
A za to, že společně ukazujete, že hlas jednoho člověka má smysl —
ale hlas lidí, kteří se postaví za hodnoty, má skutečnou sílu.
Děkuji vám.
Antonín Kolář
Antonín Kolář
47 000 hlasů
2026-01-05 23:21:31Vážení spoluobčané,
děkuji vám. Opravdu. Každému z vás, kdo se připojil svým podpisem k tomuto textu, z něhož se stala petice Nemohu mlčet. Každý podpis je malým, ale slyšitelným „ne“, které zaznělo ve chvíli, kdy by bylo možná pohodlnější mlčet. A právě proto má váhu.
Vaše podpora nezůstala uzavřená uvnitř hranic České republiky. Naopak – petice se stala viditelným projevem toho, čemu zahraniční média opakovaně říkají občanská diplomacie. Polská TVP World, globální United24 Media, ukrajinské portály LIGA.net, Ukrainska Pravda či Mezha.net, ale i další evropská média popisují tuto iniciativu jako důkaz, že česká společnost se dokáže jasně vymezit proti nenávistné a proruské rétorice – i když zaznívá z nejvyšších pater politiky.
Zahraniční komentátoři si všímají především toho, že odpor vůči relativizaci války přichází zdola – přímo od občanů. Právě to podle nich koriguje obraz České republiky poškozený kontroverzními výroky ústavních činitelů a vrací ji do role spolehlivého, hodnotově ukotveného evropského partnera. Vaše podpisy tak nejsou jen symbolem nesouhlasu, ale i signálem směrem ven: že Česko není karikaturou svých nejhlasitějších populistů. Že tu existuje silná, bdělá a solidární občanská společnost, která se umí ozvat včas. A to je obraz země, za který se dá postavit.
Z Ukrajiny mi od včerejšího večera přichází ohromná vlna poděkování. A velmi často je s ní spojeno i požehnání – prosté, lidské, silné. Takové, které se nedá „olajkovat“, ale zůstane v člověku. Včera mi přišla zpráva, u jejíhož čtení jsem měl slzy v očích, ne, nejsem citlivka. Psala mi paní, která přišla o své blízké. O válce nepsala politicky, ale lidsky. Děkovala za to, že naše petice jí dává naději, že její blízcí nezemřeli nadarmo – pokud si to dokážou uvědomit i lidé v jiné zemi, daleko od fronty. Na konci zprávy bylo jen srdíčko a sepnuté ruce.
Ten vzkaz nepatří mně. Patří vám všem. Každému podpisu, každému sdílení, každému „nemohu mlčet“, které nezůstalo jen větou. Někdy má solidarita podobu slov. Jindy ticha. A někdy jedné zprávy, která vám připomene, proč má smysl se ozvat. AK.
Antonín Kolář
47 000 hlasů
2026-01-05 22:53:26Vážení spoluobčané,
děkuji vám. Opravdu. Každému z vás, kdo se připojil svým podpisem k tomuto textu, z něhož se stala petice Nemohu mlčet. Každý podpis je malým, ale slyšitelným „ne“, které zaznělo ve chvíli, kdy by bylo možná pohodlnější mlčet. A právě proto má váhu.
Vaše podpora nezůstala uzavřená uvnitř hranic České republiky. Naopak – petice se stala viditelným projevem toho, čemu zahraniční média opakovaně říkají občanská diplomacie. Polská TVP World, globální United24 Media, ukrajinské portály LIGA.net, Ukrainska Pravda či Mezha.net, ale i další evropská média popisují tuto iniciativu jako důkaz, že česká společnost se dokáže jasně vymezit proti nenávistné a proruské rétorice – i když zaznívá z nejvyšších pater politiky.
Zahraniční komentátoři si všímají především toho, že odpor vůči relativizaci války přichází zdola – přímo od občanů. Právě to podle nich koriguje obraz České republiky poškozený kontroverzními výroky ústavních činitelů a vrací ji do role spolehlivého, hodnotově ukotveného evropského partnera. Vaše podpisy tak nejsou jen symbolem nesouhlasu, ale i signálem směrem ven: že Česko není karikaturou svých nejhlasitějších populistů. Že tu existuje silná, bdělá a solidární občanská společnost, která se umí ozvat včas. A to je obraz země, za který se dá postavit.
Z Ukrajiny mi od včerejšího večera přichází ohromná vlna poděkování. A velmi často je s ní spojeno i požehnání – prosté, lidské, silné. Takové, které se nedá „olajkovat“, ale zůstane v člověku. Včera mi přišla zpráva, u jejíhož čtení jsem měl slzy v očích, ne, nejsem citlivka. Psala mi paní, která přišla o své blízké. O válce nepsala politicky, ale lidsky. Děkovala za to, že naše petice jí dává naději, že její blízcí nezemřeli nadarmo – pokud si to dokážou uvědomit i lidé v jiné zemi, daleko od fronty. Na konci zprávy bylo jen srdíčko a sepnuté ruce.
Ten vzkaz nepatří mně. Patří vám všem. Každému podpisu, každému sdílení, každému „nemohu mlčet“, které nezůstalo jen větou. Někdy má solidarita podobu slov. Jindy ticha. A někdy jedné zprávy, která vám připomene, proč má smysl se ozvat. AK.
Antonín Kolář
32 000 hlasů podpory - poděkování
2026-01-04 17:12:18Váření spoluobčané,
během tří dnů petici podpořilo více než 32 000 lidí, jen dnes do této chvíle přibylo 18 760 podpisů. To, co začalo jako jeden tichý hlas, dnes zní jako mnohohlasý chór – neřízený, bez povelů a bez kampaní. Nevznikl na základě strategie, ale z přirozené potřeby člověka ozvat se tam, kde by mlčení bylo tragédií ticha občanské rezignace a apatie.
Každý podpis je samostatným hlasem a dohromady vytvářejí vnitřní souzvuk osobních přesvědčení a hodnot. Nejde o jednotu vnucenou shora, ale o dobrovolnou shodu v tom podstatném: v úctě k lidské důstojnosti, solidaritě a odpovědnosti za podobu veřejného prostoru. Děkuji všem, kteří se připojili. Vaše reakce a slova podpory jsou klidnou pevninou, na niž šplouchají rozbouřené vlny neslušnosti, výhrůžek a praktických ukázek lidského hulvátství. Vím, že se to týká i mnohých z vás. Omlouvám se, že nemohu reagovat na všechny zprávy tak rychle, jak bych chtěl – moje možnost komunikace na sociálních sítích je dočasně zablokovaná a omezená na FB, kde nemohu psát zprávy, komentáře ap. a část času věnuji i zvládání nenávistných a urážlivých reakcí, jimiž jsem obklopen. Přesto si každé pozitivní odezvy od vás nesmírně vážím. Jeden můj kamarád mi poradil, abych na vás myslel. Dělám to u každého vašeho jména, když mažu hejty a nesĺušnost v této petici. Pomáhá to.
Zítra budu s panem velvyslancem Ukrajiny jednat o termínu a formě předání petice; o dalším postupu vás budu včas informovat. Historik Timothy Snyder ve své knize Tyranie připomíná, že největším nebezpečím v časech krize je chovat se, jako bychom byli bezmocní. Stejně tak Václav Havel tuto zkušenost pojmenoval už dříve v eseji Moc bezmocných, když napsal, že „i zdánlivě bezmocní lidé mají v sobě jistou moc – moc žít v pravdě“. Tato moc nezačíná u institucí, ale u rozhodnutí jednotlivce, který odmítne přizpůsobit se lži a vezme na sebe odpovědnost za to, jaký svět svým jednáním spoluutváří. Právě v tom spočívá síla našeho společného hlasu i činu, vím, že to víte.
Děkuji vám všem,
Antonín Kolář
Antonín Kolář
Poděkování 10 000 hlasů
2026-01-03 14:39:48Vážení spoluobčané,
během necelých dvou dní se k petici připojilo více než 10 000 hlasů. To, co začalo jako jeden tichý tón, dnes zní jako chór – neřízený dirigentem, bez povelů a bez kampaní. Nevznikl na základě strategie, ale z přirozené potřeby člověka ozvat se tam, kde by mlčení bylo tragédií ticha občanské rezignace a apatie.
Každý váš podpis je samostatným hlasem. Dohromady však vytvářejí vnitřní hlas osobních přesvědčení a hodnot, které znějí ve vzájemném souzvuku. Ne proto, že by je někdo sjednotil shora, ale proto, že se lidé sami shodují v tom podstatném: v úctě k lidské důstojnosti, v solidaritě a v odpovědnosti za podobu veřejného prostoru, v němž žijeme. Jak si poznamenal Dag Hammarskjöld:"... cesta k odpovědnosti vede skrze ticho, v němž se rodí rozhodnutí," – a právě takové ticho dnes mluví společným hlasem.
Děkuji všem, kteří se připojili. Nejen za podpis, ale za vědomé rozhodnutí nezůstat stranou. Petice pokračuje dál – ne kvůli číslům, ale proto, aby tento společný hlas nezanikl v hluku.
Termín předání petice panu velvyslanci Ukrajiny v České republice bude včas oznámen.
Antonín Kolář
PS. Po zveřejnění petice mi FB zablokoval do 9.1. 2026 možnost přidávat komentáře, zasílat zprávy, proto nemohu na vaše sdělení na sociálnich sítích reagovat. Děkuji za pochopení.
Antonín Kolář